Škola v Jezové
Uprchlický tábor Jezová u Bělé pod Bezdězem jsem poprvé navštívila loni před vánoci. Trochu se liší od těch ostatních: přísným režimem, protože se nalézá ve vojenském prostoru, slušnou úrovní bydlení, protože se bydlí v bytovkách po sovětských vojácích, polní kuchyní, která vaří zhruba pro 400 lidí třikrát denně, a počtem dětí.
Uprchlický tábor Jezová u Bělé pod Bezdězem jsem poprvé navštívila loni před vánoci. Trochu se liší od těch ostatních: přísným režimem, protože se nalézá ve vojenském prostoru, slušnou úrovní bydlení, protože se bydlí v bytovkách po sovětských vojácích, polní kuchyní, která vaří zhruba pro 400 lidí třikrát denně, a počtem dětí. Těch je tu moc. Tábor jako jediný ze všech pro ně zřídil povinnou školu. Je ovšem tak chudičká, že by jí tvrdě konkurovala i běžná vesnická jednotřídka minulého století. Děti se učí ve strohé místnosti, kde ještě před časem sovětský politruk školil své podřízené. Tabule, stolky, židličky, ale žádné obrázky, žádné učebnice, jen ruce a hlas paní učitelky. Tou učitelkou, vychovatelkou, pečovatelkou a taky trochu tlumočnicí v jedné osobě je paní Vlasta Hradecká.
"První škola vznikla v Jablonečku (odkud jsme se v listopadu stěhovali do Bělé) dík dobrotivosti jednoho plukovníka. Pochopil naši situaci a přidělil nám budovu. Škola začala pracovat začátkem školního roku. Našli jsme jednoho Rumuna, který mluvil francouzsky a byl ochoten s námi ve škole pracovat. Takže přes francouzštinu a rumunštinu jsem učila češtinu. Dělali jsme dva, někdy i tři kursy pro dospělé a pro děti byla vlastně celodenní škola. První hodinu byla vždycky čeština. Zpočátku jsem se snažila učit je číst a psát, ale pak jsem se rozhodla, že bude lepší učit jen náslechem a imitací, protože tam byly i děti úplně analfabetické a také maličké děti. Tihle malí museli po češtině už…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu