Hlavně když mám kam jít

Hlavně když mám kam jít

Manželé Hradečtí se s Bohem poprvé „setkali“ v roce 1980. Do té doby žili, jak říkají, životem každého normálního člověka. Vlastimila Hradecká (5O) byla profesorkou češtiny a francouzštiny, Ilja Hradecký (47) pracoval jako technik v polygrafii. Oba byli ateisté a jejich oblíbenou zábavou bylo dívat se na detektivky v televizi.Jednou večer u nich zazvonili čtyři mladíci. „Chcete se setkat s Bohem?“ zeptali se manželů mezi dveřmi. Hradečtí je pozvali dál. Hoši pak v obývacím pokoji četli z Písma a líčili jim prázdný život bez Boha. Po několika hodinách padl Ilja Hradecký na kolena a dal se do pláče. V ten okamžik oba uvěřili. Jejich život se tím totálně změnil: rozdali svůj majetek chudým, pustili se do charitativní činnosti. Ilja Hradecký se dokonce stal laickým kazatelem Českobratrské církve evangelické.

Nasytit tělo a duši

Po listopadu 1989 začali oba manželé spolupracovat s Armádou spásy. Ale brzy se s ní rozešli a začali uskutečňovat svůj sen. V roce 1990 založili občanské sdružení, kterému dali jméno Naděje. Zpočátku se soustředili na pomoc uprchlíkům v táboře Jabloneček, ale postupně rozšiřovali záběr. Dnes jejich „charitativní impérium“ sahá od Nedašova na slovenské hranici, přes Vysoké Mýto až po Mělník. Seznam jejich aktivit zahrnuje ošetřovatelskou službu, jídelny a ubytování pro staré lidi, integrační programy pro uprchlíky a bezdomovce, ubytovnu a chráněné pracoviště pro mentálně postižené."Naši pomoc potřebují…