Tančící dům

Tančící dům

Ještě k diskusi o stavbě na pražském Rašínově nábřeží

Domnívám se, že panu Šváchovi při obhajobě projektu architektů Miluniče a Gehryho (Respekt č.29) uniklo to podstatné, co na jiných místech a v mnohých evropských městech není třeba tolik respektovat: ohled na prostředí, začlenění objektu do organismu a obrazu města vzácných hodnot. Kde jsou ty doby, kdy se většina funkcionalistické architektury zařazovala do rámce města zcela samozřejmě, bez (záměrně) rušivých schválností, respektovala své okolí i jeho měřítko; její síla byla v úspornosti použitých výrazových prostředků. Tehdejší architekti byli totiž ještě součástí evropské kultury, jež si zachovala - jako pokračovatelka kultury antické - „smysl pro svobodnou kázeň (či ukázněnou svobodu), která dodržovala pravidla hry. Vyplňovala rám, ale nečouhala ven“ (Jiří Voskovec o antice).Brutální zásahy do organismu a tváře Prahy minulého režimu (dálniční trasa středem města, televizní věž, výškové stavby na horizontu města apod.), v nichž se ale zřejmě bude pokračovat, svědčí o tom, že urbanisté i architekti ztratili s evropskou kulturou, „která dodržuje pravidla hry“, kontakt. Také prosazování „kreativity“ - jak činí pan Švácha - na místě, které k tomu nemá základní předpoklady (při respektování regulačních podmínek by se klidná linie nábřeží uplatnila příznivěji v obraze města i v prostoru Jiráskova náměstí s poměrně drobným měřítkem pomníku), je znakem nedostatečného přehledu a navíc…