Pochůzkářův leden

Pochůzkářův leden

Leden je v posledních letech měsícem podivným. Každý rok očekávané mrazy, sníh a „konečně zima“ se nedostavují. Jako by i výtvarný život - alespoň špička ledovce, již tvoří výstavy - trpěl únavou z fönu vanoucího pražskými ulicemi.

Zobání lednových drobností

Rodin a Miró přešli z minulého roku. Artificialismus vlastně také. Končí nebo už skončily přehlídky typu Přírůstky Národní galerie a Mánes, začala sice výstavka zakladatelské generace Hollaru, ale na profil činnosti tohoto spolku si budeme muset ještě počkat. Z velkých akcí se můžeme zatím těšit na Hermanna Nitsche v Jízdárně Pražského hradu.Nad velkou profilovou výstavou jednoho „tvrdohlavého“, Stanislava Diviše, v Galerii Václava Špály a jeho cyklem Křehká paměť MXM vládnou - zdá se mi - jisté rozpaky; ostatně klasicky. I mně koneckonců trvalo delší čas, než jsem přivykl jisté strohosti a zprostředkovanosti jeho výtvarného světa. Vzpruhou se zdá být minulý týden v Karolinu otevřená výstava francouzské malířky a scénografky Helene Delpratové (1957), která reprezentuje snahy francouzské transavantgardy a po Mimmu Paladinovi nám umožňuje pomalu přivyknout velkorysému světu metamorfóz postmoderny.Jako jednu z možných reakcí na „divný měsíc leden“ lze vnímat i „rodinnou“ výstavku v galerii Behémót nazvanou - s už tradičním smyslem pro bizarnost - Bílý Reichenstein, která trvala nezvykle krátce (14.-24.ledna). „Dernisáže sezóny“ se výtvarnými variacemi na dané téma (Bílý…