U konce s dechem

U konce s dechem

Tomáš Ježek odstoupil z místa předsedy FNM

Když se před čtrnácti dny Tomáš Ježek obhajoval v televizní Aréně před ataky svých kritiků, skončilo divácké hlasování tři ku jedné v jeho prospěch. Tehdejší předseda Fondu národního majetku (FNM) toho nedosáhl ani tak přesnou argumentací, ale především díky svému osobnímu charisma. A právě tato Ježkova schopnost - říkat s odzbrojující upřímností cokoliv a kdekoliv - spolu s jeho údajnou chaotičností při řízení každodenní práce Fondu, byla neoficiálním důvodem jeho vynucené rezignace.

Dva ministři

Podle pátečního Ježkova prohlášení stojí za jeho odchodem rovněž člen ODA, ministr privatizace Jiří Skalický, a jádro jejich sporu je „osobní povahy“. Spolupráce ministerstva a Fondu prý začala skřípat ve chvíli, kdy prezídium (pod vedením Skalického) chtělo začít zasahovat do každodenního chodu FNM. A to Ježek - podle svých slov „zvyklý ministrovat si sám“ - nemohl snést. Vzájemné spory vyvrcholily před měsícem, kdy se na Ježkovu hlavu snesla obvinění, že na Fondu dochází k privatizačním machinacím jako důsledek jeho údajně malé schopnosti řídit tak velký úřad. Ježek sice vznesená obvinění odmítl se slovy, že jde o „blbé a nejapné privatizační chyby“, nicméně prezídiu FNM slíbil, že po skončení druhé vlny sám odstoupí. Vzápětí ovšem toto své prohlášení veřejně dementoval. Minulý pátek své stanovisko opět změnil a na výzvu prezídia podal demisi.Problém Ježkovy vynucené rezigance ovšem leží jinde než v jeho údajném zmatkářství a upovídanosti. Základní otázkou totiž je, proč Ježek začal prezídiu vadit právě teď. O tom, že není zrovna pedantickým byrokratem či kuloárním politikem, ví přece už čtyři roky každý, kdo jen trošku sleduje privatizační proces. Nejpravděpodobnějším vysvětlením proto bude, že osobní nevraživost mezi Skalickým a Ježkem dosáhla takového stupně, že ohrožovala další spolupráci jejich úřadů, a členové prezídia tudíž neměli na vybranou. I přesto je však podivný způsob, kterým bylo odstoupení Ježkovi - bez vysvětlení - v podstatě vnuceno. Navíc nechat předsedu FNM čekat pět hodin na rozhodnutí prezídia před zavřenými dveřmi je jen těžko omluvitelná neomalenost. Jak již bylo jinde řečeno: takovýto postup by byl na místě jen v případě, pokud by členové prezídia měli informace, že je Ježek zapleten do privatizačních machinací. A fakt, že se ministr Skalický po jednání prezídia raději ukryl před novináři (jeho sekretářka tvrdila, že odjel, ačkoliv byl tou dobou prokazatelně v budově ministerstva), o ničem takovém nesvědčí.

Nervózní běžec

Je samozřejmě laciné tvrdit, že Ježkův odchod z místa předsedy FNM bude mít za následek zbrzdění či dokonce ochromení privatizace. Ježkův nástupce Roman Češka (mimochodem rovněž člen ODA) není Miloš Zeman a doba, kdy chod státní instituce závisel čistě na osobě jejího šéfa, je doufejme nenávratně pryč. Přesto však bude mít Ježkův odchod své důsledky. Pravděpodobně se objeví spekulace, proč a komu všemu byl Ježek nepohodlný, vyloučit nelze ani to, že se celá věc dostane na přetřes v Parlamentu a jako bumerang se za čas vrátí i do koalice.V takové chvíli bude nanejvýš důležité, jak se ke své vynucené demisi postaví sám Ježek. Jeho první prohlášení z minulého pátku zatím nesou stopy hysterie. Doslova privatizačním úprkem se mi podařilo zásadně napomoci převratu majetkových vztahů ve prospěch soukromého vlastnictví. Běžel jsem ze všech sil a dlouho neměli šanci mě chytit. Teď už mě mají, ale je pozdě, řekl Ježek MF Dnes, aniž by - po Zemanově vzoru - blíže upřesnil, kdo jsou „oni“. Na otázku, co by doporučil jako první udělat svému nástupci, pak odpověděl: Získat si respekt, což se mu asi jen tak nepovede. Argumenty náměstka ministra privatizace Jurečky, že nelze kvalitně vykonávat současně funkci předsedy Fondu a předsedy rozpočtového výboru Parlamentu, Ježek okomentoval slovy: Lenochovi je to divné.To vše, spolu s jeho prohlášením, že Fondu po nástupu Romana Češky hrozí kolaps, naznačuje, že se čtyřiapadesátiletý Tomáš Ježek bude se svým odchodem z Fondu jen těžko vyrovnávat. Pokud to skutečně nedokáže, může se lehce v očích veřejnosti změnit ze zasloužilého „otce české privatizace“ na ukňouraného šaška. A to by, nejen vzhledem k jeho nepopíratelným zásluhám o privatizaci a především prosazení restitucí, byla víc než škoda. Z české politické scény by tím totiž zmizel nejen nefalšovaný konzervativní liberál, ale i jedna z mála skutečně charismatických osobností.