Jak Ľudovít Šebián k tisícikoruně přišel

Jak Ľudovít Šebián k tisícikoruně přišel

Krádež Bojnického oltáře ve světle archivních dokumentů

Když 21. srpna 1934 velitel četnické stanice v Handlové vyslýchal devatenáctiletého nezaměstnaného horníka Ľudovíta Šebiána, podezřelého z krádeže šatstva, narazil nečekaně na stopu pachatelů jednoho z nejproslulejších zločinů první republiky: krádeže části tzv. Bojnického oltáře. Šebián doznal, že se mu ukradením „bojnických obrazů“ pochlubil horník Jozef Ilešič. Četnictvo zatklo Ilešiče, kterého vzápětí usvědčila jeho žena. Ilešič pak uvedl své komplice. Během několika hodin byli všichni tři pachatelé ve vazbě a těžce poškozené obrazy na cestě do Bratislavy.

Staré stereotypy

Psychologické aspekty původního policejního vyšetřování jsou velmi zajímavé. Když v noci z 27. na 28. srpna 1933 ukradli neznámí pachatelé z kaple bojnického hradu pět z deseti desek italského oltáře, připisovaného tehdy Andreovi di Cione, řečenému Orcagna, stalo se okamžitě z celé záležitosti politikum. Díky dochovaným protokolům můžeme sledovat myšlenkový postup tehdejších slovenských vyšetřovatelů: pachatelem podle nich musel být Žid, Maďar nebo Čech, napojený na mezinárodní obchod s uměním.Vrcholu absurdity dosáhla nejrozpracovanější vyšetřovací verze. Podle ní nechal krádež spáchat dlouholetý ředitel památkové správy na Slovensku, pražský historik umění Jan Hofman (který mimochodem roku 1923 oltář pro státní sbírky získal) na popud světoznámého odborníka na…