Jak nezapomenout

Představte si následující scénu: na pár dní k vám přijede potomek obětí holocaustu, který žije v zahraničí, a vy mu máte demonstrovat, že se Německo ze své neblahé minulosti dokázalo poučit, ale přitom nezapomnělo. Co byste mu chtěli ukázat jako živoucí důkaz této proměny?Tato otázka není součástí nějakého historického kvízu. V podobné formě ji položil moderátor debatního pořadu berlínské televize počátkem letošního roku, kdy na německé mediální scéně vrcholila letitá diskuse, zda - a především v jaké podobě - by měl být v „zemi pachatelů“ vybudován ústřední pomník pro židovské oběti holocaustu.

V nadosobní lítosti

Dva z hlavních představitelů této myšlenky, publicistka Lea Roshová a historik Eberhard Jäckel, se zmíněné televizní diskuse pochopitelně zúčastnili. Samozřejmě proto, že zejména prvně jmenovaná se s projektem co možná nejveřejnějšího pokání ztotožnila do té míry, až si svou vlastní vehemencí vysloužila vedle hanlivé přezdívky „parní válec Lea“ v magazínu Der Spiegel i podezření, zda si nechce na troskách židovské diaspory spíše vybudovat vlastní cestu k udělení spolkového kříže za zásluhy. V čem spočíval hlavní důvod těchto nepěkných spekulací? Především v odhodlání Roshové postavit pomník bez ohledu na city a pocity zbytků židovské populace v Německu.I když necháme stranou osobní urážky, na celé iniciativě ulpívá zapáchající otazník: nemá se touto formou - spíše než vzpomínka na zavražděné Židy - celebrovat vznešenost německého…