Odkaz Nikoly Šuhaje

Před padesáti lety - 22. listopadu 1945 - ratifikovalo československé prozatímní Národní shromáždění jednomyslně smlouvu mezi tehdejší ČR a Sovětským svazem o Podkarpatské Rusi. Oficiálně jsme tak tuto oblast předali pod svrchovanost Kremlu. A přestože i v Praze přišli vzápětí k moci vazalové Moskvy, zůstala Podkarpatská Rus (mezitím přejmenovaná na Zakarpatskou Ukrajinu) na dlouhá desetiletí pro Čechy a Slováky za východní „železnou oponou“. Změnu přinesl až rozpad sovětského bloku. Český zájem o nejzápadnější části Ukrajiny kulminoval na přelomu roku 1991 a 1992. A s návrhem na znovupřipojení Podkarpatí k Československu však tehdy přišel jen politický fantasmagorista Miroslav Sládek.

Rusínský Mnichov

Vztah Čechů k Podkarpatské Rusi byl vždy rozporuplný. O osudech Rusínů dvakrát rozhodly české geopolitické koncepce, které se později ukázaly jako chybné. V roce 1919 byla Podkarpatská Rus připojena k ČR na základě smlouvy ze Saint-Germain nejen proto, že tento svazek posvětili političtí zástupci amerických Rusínů a mocnosti vítězné v první světové válce, ale především, že tvůrci československé zahraniční politiky připisovali velký význam společné hranici s Rumunskem. (To pak také bylo mezi válkami našim jediným přátelským sousedem.) Po druhé světové válce se Rusíni stali první obětí Benešovy politiky mostu mezi Východem a Západem. Je sice sporné, zda vůbec mohla Praha tehdy připojení Podkarpatské Rusi k SSSR nějak zabránit, nicméně faktem zůstává,…