Kříž ve skříni

Jaký význam pro přežití katolické víry pod komunistickým útlakem měla tajná církev a jakou kolaborace s komunisty? Na tyto - v mnohém zásadní - otázky dodnes mezi českými katolíky neexistuje obecně přijatelná odpověď. Pod vedením kardinála Vlka jako by dodnes pociťovali nepřekonatelný ostych před otevřenou diskusí na téma minulých padesáti let. Že jde přitom o „výbušný problém“, dokazuje stále ostřejší spor, který se čas od času dostane i na stránky celostátních deníků: biskupská konference označuje kněze a biskupy někdejší tajné církve za „neplatně vysvěcené“, a představitelé podzemní církve zase naopak viditelně opovrhují členy nejvyššího kléru pro jejich dávné kompromisy s KSČ.

Horlivost se nevyplácí

K pochopení celé věci je třeba připomenout několik historických faktů. Formálně vše začalo v červenci 1949, kdy papež Pius XII. vyhlásil klatbu proti každému, kdo spolupracuje s komunisty. Tehdejší českoslovenští biskupové pod vedením pražského arcibiskupa Josefa Berana vzali jeho slova vážně a pod hrozbou exkomunikace zakázali věřícím účast v kolaborantské organizaci Katolická akce. Tím sice úspěšně zlikvidovali církevního trojského koně, odplata režimu však byla krutá. Komunistická propaganda vyložila papežův dekret jako vyhlášení války. Církev byla spoutána zákony o státním dozoru a do dvou let se v kriminálech a pracovních táborech ocitli všichni mniši, naprostá většina biskupů i stovky kněžích.Jak známo, nové kněze - bez nichž církvi hrozí…