Dějepisec andělů a ďáblů
Skoro by se mohlo zdát, že se pohnuté životní osudy Zdeňka Kalisty (1900 -1982) zvláštním způsobem odrážejí i v literárním stylu jeho badatelského díla.
Skoro by se mohlo zdát, že se pohnuté životní osudy Zdeňka Kalisty (1900 -1982) zvláštním způsobem odrážejí i v literárním stylu jeho badatelského díla. V dobách relativně klidnějších je Kalistovo vyjadřování střídmé a exaktní, během hlubokých životních krizí nastupuje citová naléhavost. Když roku 1938 nastínil svou první velkou syntézu baroka v Čechách (pro slavnou výstavu Pražské baroko), napsal text velmi precizní a spíš suchý. Ale už o pár let později změnil tón: „Barokní člověk (…) prolamuje svoje kopule chrámové do vzdušných feerií, unášejících diváka vzhůru, staví falešné perspektivy ve svých architekturách, aby v nich ukojil svůj hlad po prostoru a postavil jakési zrcadlo nekonečnu - prostě v tisíci a tisíci formách (…) chce maximem hmoty zachytiti duchové, absolutno, Boha.“ Slavná antologie české literatury 17. a 18. století České baroko, odkud pochází citát, vyšla uprostřed roku 1941.
Osudy knihy
Řízením náhod měla u nás po roce 1989 nejvýraznější ohlas Kalistova de facto nejspornější práce: Tvář baroka. V předmluvě sám píše, že „chvatnou rukou, pobízenou neustálým strachem z blížící se smrti, načrtává aspoň v hrubých obrysech duchovou historii a především duchový charakter toho, čemu běžně říkáme `barok`“. Krajně subjektivní dílo, diktované slepým tvůrcem na sklonku života, se stalo pro české čtenáře zásluhou tří exilových a jednoho velmi špatného domácího vydání nejdostupnější Kalistovou publikací, citovanou často při nejméně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu