Proti slušnosti a dobrým mravům

Takřka denně bývá označení „extremistický“ přidělováno určitým společenským skupinám, a hlavně politickým stranám. Nejčastěji Komunistické straně Čech a Moravy a Sdružení pro republiku - Republikánské straně Československa. S ohledem na samozřejmost takového známkování nás nic nenutí, abychom se zdržovali s podstatou problému - co je vlastně extremismus - a rovnou se můžeme vrhnout na jeho vnější projevy. Takový postup je jistě snadný a rychlý. Jeho nevýhodou je ale skutečnost, že se může objevit někdo, kdo začne se stejnou samozřejmostí například tvrdit, že obě strany extremistické nejsou. Kdo teď má pravdu?

Na hranici zákona

Věcný obsah extremismu není stanoven žádným zákonem. Pokud tedy někoho označíme za extremistu nebo nějaké jednání za extrémní, „de jure“ dáváme najevo pouze svůj soukromý názor. Je to zkrátka něco úplně jiného než prohlásit, že program a činnost některé strany jsou v rozporu s ústavou, Listinou práv a svobod nebo jinými platnými zákony. Pokud by byly po ruce důkazy, mohla by být taková strana pojmenována jako extremistická zcela objektivně: kdo porušuje zákony demokratické společnosti, překračuje dohodnutý rámec svobodného chování a ocitá se v „extrému“ bez ohledu na to, jakou podporu voličů pro sebe získá. Pochopitelně musí být soudně trestán.Za extrémní lze ovšem zcela jistě označit i takové jednání, které porušuje elementární pravidla slušnosti, mravnosti a úcty k člověku. Nemusí být vždy v rozporu se zákonem, nutně…