První výročí atentátu na premiéra Jicchaka Rabina (4. 11.) bylo nejen příležitostí ke smutečnímu shromáždění a vzpomínkám na člověka, jehož život byl tak úzce spjatý s historií Izraele, ale také bilancí toho, co se za rok od jeho smrti změnilo. Komentáře v izraelském tisku se shodují v tom, že tato bilance není příliš povzbudivá: ještě před rokem se mírový proces rozvíjel velmi slibně. Vztahy s Egyptem a Jordánskem byly přátelské a očekávalo se brzké navázání diplomatických styků s dalšími arabskými státy (Marokem, Tunisem, Ománem a Katarem). Jednalo se též o obchodních stycích s Kuvajtem a Saúdskou Arábií. Proces rozšiřování palestinské autonomie probíhal bez závažnějších problémů a rýsovala se i možnost dohody se Sýrií. To vše byly plody promyšlené politiky Rabinovy levicové vlády. Vypadalo to, že po osmačtyřiceti letech se Izrael konečně dočká mírového soužití s arabským světem.
Jako před Jom kipur 1973
Za poslední rok se toho změnilo skutečně mnoho. Benjaminu Netanjahuovi a jeho pravicové nacionalisticko-náboženské vládě se zatím podařila jediná věc: sjednotit proti sobě celý arabský svět. Namísto osy Izrael, Egypt, Jordánsko, OOP, snažící se o mír (se Sýrií v politické izolaci), je zde dnes jednotná arabská protiizraelská fronta vedená Sýrií. Do politické izolace se naopak dostává samotný Izrael, jenž ztrácí podporu nejen Evropské unie, ale i svého nejspolehlivějšího strategického spojence - Spojených států. Mnozí dnes srovnávají situaci na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
