Hlava v Písku

Jak hodnotit jedenatřicet měsíců „natvrdo“ pro rasistu, jenž je vyhlášený svou agresivitou a nechá pro zábavu utopit osmnáctiletého chlapce jen proto, že má tmavší barvu pleti? Z hlediska přirozené spravedlnosti je to pochopitelně skandálně nízký trest a není třeba divit se pozůstalým, že uvažují o krvavé vendetě. Na proces s viníky smrti Tibora Danihela se ale touto optikou bohužel dívat nelze. Důvodů k rozpakům, či dokonce znechucení přináší tříapůlletá písecká anabáze jistě dostatek: rozhodně se ale nelze zastavit jen u postupu vyšetřovatelů a justice.

Výkladní skříň rasismu

Písecký pogrom, při kterém početná bojůvka holých lebek (odhady jejich počtu se liší od třiceti až do šedesáti) zahnala do řeky Otavy čtveřici mladých Romů a nechala je plavat tak dlouho, až osmnáctiletému Tiboru Danihelovi došly síly, se odehrál v září 1993. Nešlo o první ukázku rasového lynče v polistopadové éře (vzpomeňme alespoň klatovskou tragédii z února 1991, kdy skupina třiceti tamních občanů napadla dům romské rodiny a nechala za sebou mrtvolu devatenáctiletého Emila Bendíka), přesto se právě tento případ stal čímsi jako „výkladní skříní“ českého rasového násilí. Předpokladů pro to bylo více: za prvé samy okolnosti útoku, jehož brutalitu ještě umocnila idylická atmosféra ospalého jihočeského maloměsta. Za druhé počáteční nepříliš aktivní postup žalobců, kteří ještě v lednu 1994 ústy píseckého státního zástupce Jiřího Sigmunda označovali kauzu za pouhou "hloupost…