Jak se chodí s obrazama

Poslední velké publikace o dějinách umění, které u nás vyšly (čtyřdílný Larousse a desetidílný Pijoan) pojímaly vývoj moderního umění jako cestu, která se vine více méně určitým směrem. V padesátých a šedesátých letech se ještě věřilo, že teorie umění dokáže obecně postihnout hlavní proudy, přítoky i slepá ramena umělecké tvorby a že může určovat, co je lepší a co horší výkon. Na uvedená díla časově navazuje monumentální kniha britského kritika Edwarda Lucie-Smithe Artoday (česky Slovart, Praha 1996), informující o tvorbě posledních třiceti let. Podle autora se v tomto období povaha umění radikálně změnila. Zatímco dřív bylo zvykem „překonávat“ přínosy předešlých generací (a tím na ně v jistém smyslu navazovat), chce umění dneška především poutat pozornost. Vše je dovoleno, cokoli se může dodrat k proslulosti, záleží jen na strategii, s jakou bude osloveno obecenstvo. Hierarchii hodnot vystřídala jejich pluralita. Místo veletoku připomíná kniha Artoday letecký snímek krajiny se spoustou soukromých políček.

Zápasy o slávu

Zatímco poslední díl Pijoanových Dějin umění komentuje tvorbu šedesátých let ještě jazykem intelektuálního traktátu, Lucie-Smith píše spíš stylem sportovního zpravodaje, zaujatě popisujícího rozmanité chvaty při zápasech u bran do slávy. Víc než učené interpretace jej zajímají praktické záležitosti - snaží se postihnout, proč jsou některé regiony umělecky živé a jiné stagnují, proč některá tematika budí obecný zájem a jiná nudí,…