Mohlo to být horší

Katastrofické prognózy mají jednu nespornou výhodu: pokud se nenaplní, i to, co za normálních okolností vypadá jako pohroma, se rázem nezdá tak hrozné. A právě k tomu došlo na víkendovém sjezdu ČSSD v Bohumíně. Fakt, že se Miloši Zemanovi nepodařilo úplně prosadit takové znění stanov, jaké si přál, a že do funkcí místopředsedů nakonec nebyli zvoleni jen jemu oddaní lidé, sice aktuálně na politice Lidového domu mnoho nezmění, nicméně jde o nepřehlédnutelný signál. Stručně řečeno: nejenže v Bohumíně nedošlo k bolševizaci sociální demokracie, ale delegáti - mimochodem v drtivé většině zástupci starší generace - ani jednoznačně nepodpořili Zemanovo konfrontační pojetí politiky. Proto i přesto, že osmadvacátý sjezd ČSSD definitivně ze strany vyobcoval Jozefa Wagnera a do vedení již nezvolil Karla Machovce, lze jeho výsledek označit za relativní kompromis mezi umírněnými a radikály.

Tři proudy

Bohumínskému sjezdu dominovala tři témata - úprava stanov, tzv. střednědobý politický program, a volba nového stranického vedení. Většina klíčových hlasování si přitom byla v jednom bodě podobná: téměř vždy skončila v přibližném poměru 3:1, respektive více než stovka z 347 delegátů se opakovaně nepřímo postavila proti Miloši Zemanovi (sto tři delegátů bylo proti vyloučení Wagnera, stejný počet nedal Zemanovi hlas při volbě předsedy a čtyřiaosmdesát hlasovalo pro Karla Machovce jako místopředsedu). Z analýzy sjezdové rozpravy a většiny důležitých hlasování pak…