Z C. S. Fondů se ztratila více než miliarda

Ze třech podílových fondů spravovaných investiční společností C. S. Fond, a. s., zmizela mezi 7. a 12. březnem letošního roku jedna miliarda tři sta milionů korun v hotovosti. Tedy „shodou okolností“ úplně všechen majetek, který fondy měly. Podle dostupných informací odplynuly peníze do ciziny a podílníci všech tří fondů pravděpodobně spláčí nad výdělkem. Celou operaci zorganizovalo několik českých podnikavců ve spolupráci s ruskou mafií. Značný díl zodpovědnosti za celou krádež nesou v důsledku své neschopnosti a nečinnosti státní orgány. Fondy jsou dnes prakticky vybíleny a podle většiny dostupných analýz jde o krádež, která je svým rozsahem i provedením zcela bezprecedentní. A to i v rámci podmínek „Divokého východu“, které na českém kapitálovém trhu panují.

Pod kontrolou Motoinvestu

Před více než rokem a půl se staly C. S. Fondy z první i druhé vlny privatizace jednou z prvních obětí dravců ze skupiny Motoinvest, kteří v rámci známé „Akce fondy“ dostali pod kontrolu mnoho investičních společností a bývalých privatizačních fondů. Kromě C. S. Fondů ovládl Motoinvest například fondy Creditanstaltu, Agrobanky, Panoku a řady dalších. Ještě předtím, než vstoupil v platnost zákon, který podobný postup ztížil, přeměnil Motoinvest většinu C. S. Fondů z první vlny kuponové privatizace na akciové společnosti holdingového typu. Ty mají různá jména: C. A. S. 2 Holding, C. A. S. 4 Holding apod.

Peníze, které se minulý týden ztratily, zmizely z kont investičních fondů, založených pro druhou vlnu kuponové privatizace. Šlo o dva otevřené podílové fondy - C. S. Fond Energetiky (měsíc staré údaje: majetek v hodnotě 930 milionů korun, 616 korun v přepočtu na jeden podílový list) a C. S. Fond kapitálových výnosů (315 milionů korun, 552 korun na jeden podílový list) - a o jeden uzavřený podílový fond pravidelných dividend (106 milionů korun, 610 korun na jeden podílový list.)

Všechny akcie na hotovost

Investiční společnost C. S. Fond, a. s. (dále jen CSF), která je správcem tří vykradených fondů, byla až donedávna ovládána skupinou Motoinvest. Ta ji získala v téže době, kdy ovládla fondy z první vlny. Portfolio vykradených fondů mělo již téměř rok velmi zajímavou strukturu: téměř 60 % tvořila hotovost uložená jako vklad u depozitáře, kterým byla Plzeňská banka. Poslední dva měsíce zaznamenával majetek fondů značné proměny. CSF začala zběsile prodávat i další akcie, které si kupoval právě Motoinvest. CSF IS tak například zbavil své fondy akcií České spořitelny, mnohých lesních závodů apod. Poslední transakce proběhly ještě 4. března. K tomuto dni již také činila 90 % majetku fondů hotovost. (Kromě toho v portfoliu zůstaly pouze těžko prodejné akcie Agrobanky, které mají v tomto okamžiku negativní hodnotu.)

Co vedlo správce fondů k převodu všech akcií na hotovost? Emil Florian (před deseti dny ještě předseda představenstva CSF) tvrdí, že cena, kterou Motoinvest nabízel, byla velmi lákavá: nabízel prý stejnou cenu, za kterou fond akcie koupil, zatímco aktuální ceny na burze byly již mnohem nižší. Dalším důvodem bylo podle Floriana to, že fond uvažoval o otevření. Na to by potřeboval značnou hotovostní rezervu pro případ, že by většina podílníků žádala okamžité vyplacení. I když Florianovo vysvětlení nelze zatím dokazatelně zpochybnit, každopádně ale platí, že tento krok zároveň připravoval půdu k provedení monstrózního podvodu.

Já na Frantu…

Interpretace následujících událostí se liší podle toho, kdo ji podává. Jisté je, že Motoinvest společnost CSF prodal. Minulou středu se generální ředitel Motoinvestu Pavel Tykač nechal slyšet, že se tak stalo již 11. února a prý ji „rozhodně neprodával žádnému ruskému subjektu“. Akcie CSF (tedy správcovské investiční společnosti) se základním jměním 4 miliony korun jsou na jméno. Podle Emila Floriana neexistuje v knize akcionářů žádný zápis o prodeji společnosti, a to ani 11. února, ani nikdy potom. Podle jiných informací došlo k prodeji až 3. března. Ten den se dostavil k pražskému notáři Romanu Hochmanovi do Senovážné ulice v Praze ruský občan Nikolaj Kasimov, zástupce moskevské společnosti KOSMOS. Prokázal se platnými doklady o tom, že se jeho firma stala novým majitelem CSF, a notář potvrdil platnost nové valné hromady. (Ta se ovšem nemusela uskutečnit, protože firma Kosmos byla 100% vlastníkem. Valnou hromadou byl tedy de facto pan Kasimov sám). Zároveň notář potvrdil nové představenstvo a dozorčí radu CSF. K tomu stačí, že nový majitel notáři nadiktuje jména, adresy a rodná čísla. Ověřovat se nic nemusí. Šlo o tato jména: Pavel Hartl, Petr Javora a Václav Franta. Všichni jmenovaní poskytli jako noví představitelé firmy své podpisové vzory pražské pobočce Plzeňské banky, která je depozitářem dnes již vykradených fondů. Zároveň se usnesli, že plnou moc k provádění transakcí bude mít Václav Franta, mimochodem ročník 1976. (Pro ilustraci, jak se dnes někteří „manažeři“ CSF staví ke své kariéře: Pavel Hartl přišel minulý pátek do sídla CSF s tím, že je prý z celé situace zmaten a rozhodně o ničem nevěděl. Před pár týdny mu prý pouze volal „jakýsi pan Vladimír“ (křestní jméno nezná) a ptal se ho, zda by nechtěl zasedat za slušný plat v představenstvu nějaké firmy. On prý souhlasil a poskytl bance podpisový vzor. Doporučil prý i svého známého Javoru, ale pana Frantu vůbec nezná. Netušil prý ani, v čem se bude podnikat a v čem bude spočívat jeho úloha.)

4. března se u přepážky Plzeňské banky v Praze objevil právě Václav Franta a na základě plné moci žádal o převod veškeré hotovosti C. S. Fondů na účet české makléřské firmy UMANA u téže banky. Vzhledem k tomu, že šlo o převod podléhající kontrole depozitáře fondu, banka jej zdržovala tři dny, protože chyběly doklady o tom, za co CSF firmě UMANA peníze převádí. Doklady byly dodány 7. března: firma UMANA se zavazovala nakoupit pro fondy například akcie spořitelny, dluhopisy IPB apod., a to do 14 dnů. 7. března byly peníze převedeny na účet Umany. Odtud byly ještě týž den transponovány na účet dosud neznámé firmy u pražské pobočky banky GiroCredit (k takové operaci již není třeba souhlas depozitáře). Zde podle našich informací ležely až do středy 12. března. Teprve potom zmizely úplně, s největší pravděpodobností do ciziny.

Stát proti státu

Paradoxní je, že CSF sídlí v patře nad svým vlastním depozitářem, tedy nad pražskou pobočkou Plzeňské banky (Velflíkova ulice v Praze 6). Do kanceláře CSF se dokonce nedá vejít jinak než kolem bankovních přepážek. Přes tuto takřka fyzickou blízkost se bývalý předseda představenstva CSF Florian musel až faxem z Moskvy sedmého března dozvědět, že již předsedou není a že jeho firma změnila majitele. Překvapený správce prý poté zavolal do Motoinvestu a tam mu potvrdili, že firma byla prodána, ale jinak se s ním „nevybavovali“. Týž den se také poprvé dozvěděl, že veškerý majetek fondů byl z účtu převeden pryč.

Stejně paradoxní je, že právě 7. března byla v CSF zahájena hloubková kontrola ministerstva financí. A kontroloři objevili totéž, co Florian: že z fondů (tedy z banky o patro níž) zmizel všechen majetek. Šlo o více než miliardu korun. Přesto se ředitel úřadu pro cenné papíry ministerstva financí Jan Veverka spolehl jen na "několik telefonických vzkazů, v nichž ředitelku Plzeňské banky dr. Křížovou upozorňoval, aby transakci zastavila. Ta dnes tvrdí, že o žádných podobných telefonátech neví.

Role depozitáře je v tomto případě velmi zajímavá. Plzeňská banka (PB) patřila až donedávna Motoinvestu. Ten uzavřel v prosinci roku 1995 opční smlouvu s Agrobankou (jíž se tehdy zmocnil) o tom, že akcie PB budou do roka převedeny na Agrobanku, která se stane jejím vlastníkem. Za to si Motoinvest nechal předem zaplatit miliardu korun. Proto musela Agrobanka celou transakci uskutečnit přesto, že se v září 1996 ocitla v nucené správě. Od 31. ledna letošního roku má tedy Plzeňská banka nové představenstvo jmenované nuceným správcem Agrobanky, pracovníkem ČNB Jiřím Klumparem. Členem tohoto představenstva se stal další představitel nucené správy Petr Staněk. Vedení Plzeňské banky (včetně ředitelky Křížové, která zde působila i za Motoinvestu) zůstalo stejné.

Kuriózní je, že „najmenované“ představenstvo PB se o Frantově miliardovém převodu dozvědělo až z novin minulou středu a teprve pak si „vyžádalo podklady“. Z nich prý vyplývá, že transakce byla podle zákona v pořádku. Depozitář prý nemůže zakazovat převod hotovosti. Staněk dále tvrdí, že ČNB již mnohokrát bezvýsledně žádala ministerstvo financí, aby úplně zakázalo platby záloh na nákup akcií, protože to je nejběžnější metoda tunelování, ale tento zákaz nikdy nepřišel. Agrobanku jako majitele by prý věc zajímala jen v případě, kdyby byla převodem vkladů ohrožena likvidita Plzeňské banky. Staněk tvrdí, že nic podobného nehrozilo, přestože ztracené peníze činily téměř třetinu bilanční sumy Plzeňské banky (4 miliardy korun).

Ministerstvo financí podalo minulý týden několik trestních oznámení: na Plzeňskou banku, na pana Frantu a firmu UMANA. PB je ale ovládána bankou v nucené správě. Takže de facto jeden zástupce státu žaluje druhého. Podle ministerstva financí porušila Plzeňská banka své povinnosti: jelikož o převod peněz žádalo nové představenstvo firmy, měla banka trvat na souhlasu ministerstva. Depozitář tvrdí opak: podle novely obchodního zákoníku lze s majetkem nakládat již po ověření platnosti nové valné hromady notářem. Není tedy třeba čekat na zápis do obchodního rejstříku. Investiční společnost je sice povinna žádat o souhlas se změnami v orgánech firmy na MF, jenomže na to má desetidenní lhůtu - a ta uběhla až v pátek 14. března. Změny ověřené notářem jsou prý platné i bez souhlasu MF.

Ministerstvo financí se každopádně dopustilo hned několika chyb. Pokud pan Veverka do banky telefonoval, není to žádný relevantní příkaz. Trestní oznámení prý bylo posláno minulý týden cyklistickým poslíčkem do policejní podatelny v Praze 6. Ještě v pátek ale nikdo z policie nenavštívil ani banku, ani C. S. Fond. Zástupcům nucené správy v Agrobance je třeba vytknout, že včas nevyměnili management Plzeňské banky. Na všechny tyto chyby doplatili podílníci fondů a skomírající český kapitálový trh dostal další ránu do zad.

Otevřený podílový fond

V instituci tohoto typu nejsou lidé akcionáři, ale podílníky a nemají právo mluvit do obchodní strategie společnosti, která jejich fond spravuje. Mohou své podíly pouze koupit či prodat. U zmíněných C. S. Fondů bylo už při založení rozhodnuto, že musejí být tzv. otevřeny nejpozději do září roku 1998. V okamžiku tzv. otevření musí správce (investiční společnost) všem podílníkům, kteří o to požádají, vyplatit přesný podíl tržní hodnoty portfolia fondu, který náleží počtu jejich podílů. Do té doby mohou podílníci prodávat pouze podíly fondu jako takového, jež se prodávají se značným tzv. diskontem (slevou). V případě prvního z fondů (C. S. Fond energetiky) se podíly donedávna prodávaly za 215 korun, tedy zhruba o 400 korun levněji, než by je podílníci získali po otevření fondu). Šlo tedy o riskantní, ale možná výhodnou investici. Proto mezi podílníky těchto fondů nenajdeme pouze diky z kuponové privatizace, ale i stovky těch, kteří sem investovali úspory, a to i v řádech statisíců a milionů korun.