Většina Evropanů už na kolektivní vinu nevěří, avšak i nadále existuje otázka: Kolik váží vina nacistického Německa? Proto také již záhy po druhé světové válce vznikl nový historický obor. Za takový můžeme považovat souboj německé historiografie s výjimečným postavením vlastních dějin. Zároveň šlo v této disciplíně o jistý druh pokání za zločiny holocaustu Židů i jiných „méněcenných“ skupin. Pocit viny, který poválečné Německo dobrovolně akceptovalo, přitom musel být v očích německých historiků přiměřený - ani příliš malý, aby se nezapomnělo, ani příliš velký, aby se po čase nestal abstraktní veličinou nepředstavitelné hanby. Značnou, ne-li určující roli přitom sehrával a sehrává pohled do zahraničí a vnímání tamějších reakcí na aktuální vývoj v zemi.
Goldhagen: blahodárný vliv Západu
Elisabeth Noelle-Neumannová, první dáma německé demoskopie, vysvětluje tuto závislost na pohledu „zvenčí“ jako logický důsledek „svlékání kůže“, jemuž se podrobila poválečná společnost. Potřeba zprůhlednit mechanismy německé demokracie prý časem vedla až k trvalému znejistění většiny občanů, k tomu, že „Němci jsou dodnes vydáni napospas mediálnímu vlivu více než Američané“.
Americký historik Daniel J. Goldhagen vidí v nadprůměrné citlivosti Němců vůči cizímu mínění spíše plod blahodárného vlivu západních demokracií při denacifikaci Německa. Tehdy prý šlo o jeden z největších kulturních a politických činů v poválečných dějinách. "Transformace nacistického…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu