Klaus přežil

Překvapení se nekonalo. Víkendový mimořádný kongres ODS zvolil většinou 227 oproti 72 hlasům do čela strany opět Václava Klause a nyní tedy jde už o jediné: zda „protiklausovská“ skupina v čele s Janem Rumlem a Ivanem Pilipem opustí řady ODS. Vzedmuté emoce a silná slova, jež zazněla během víkendového jednání v Poděbradech, zatím dávají tušit, že ani to nelze vyloučit. O brzkém vzniku minimálně názorové frakce se totiž v kuolárech kongresu mluvilo jako o hotové věci. Znamená to tedy, že nastal čas dělení pravice?

Dobro a zlo

Jak je zvykem, kongres zahájil projev Václava Klause. Oproti jiným letům tentokrát expremiér nemluvil o dosažených úspěších, ale poměrně kriticky (a dokonce i sebekriticky) do vlastních řad. Základní Klausův pohled na svět se ale i přes přiznání některých vlastních chyb nezměnil. Stručně řečeno, v jeho pojetí stojí na jedné straně dobro představované slepou rukou trhu bez přívlastků a zosobněné ideovými principy dosavadní politiky strany, na straně druhé pak zlo v podobě socialistického mámení a třetích cest, představované zejména levicovými intelektuály, „málo přemýšlejícími radikály a hlasateli špatně pochopených učebnicových pravd“, k nimž se nejnověji přidaly i „neúměrně narůstající ambice“ některých členů strany. V tomto směru tedy Klaus nepřekvapil. Následná mnohahodinová diskuse nicméně ukázala, že tak černobíle přece jen neuvažuje celá ODS. Z desítek vystoupení bylo patrné jedno: současný spor se v ODS nevede o myšlenkové nebo ideové koncepce, ale především o osobnost Václava Klause, respektive o styl a metody jeho politiky.

Udělat zobecňující závěr z téměř stovky diskusních příspěvků, jež se mnohdy nesly ve velmi emocionálním duchu, není snadné. Jedno však snad říci lze. V ODS dnes existují zhruba tři názorové proudy, které se profilují především v názorech na sponzorskou aféru, další účast ODS ve vládě a způsob komunikace s koaličními partnery. K první skupině - pro přehlednost jí říkejme Klausova - se v Poděbradech viditelně hlásila necelá polovina delegátů, přičemž její filozofie v zásadě kopíruje předkongresové argumenty Miroslava Macka: aféra s financováním strany je v podstatě „novinářský humbuk“, za současné problémy ODS mohou kompromisy s úskočnými koaličními partnery, vliv prezidenta a samozřejmě „pučisté“ ve vlastních řadách. Cesta z těchto problémů pak podle těchto lidí vede jediným směrem: ODS musí okamžitě odejít do opozice. Proti tomu stojí názor rumlovsko-pilipovské části strany (v kongresové diskusi zastoupené zhruba čtvrtinově), která doporučuje účast ve vládě, aféru se sponzory považuje za politicko-mravní selhání a místo politiky konfrontace prosazuje komunikaci. Za podstatu současné krize pak označuje fakt, že se ODS v uplynulých letech proměnila v jakéhosi údržbáře moci. Jak ve svém projevu řekl Jan Ruml: „Ze strachu o svá postavení jsme si nepřipouštěli chyby a omyly, jichž jsme se dopustili, ale spíše jsme z nich vinili naše okolí. Byli jsme netolerantní a začali se uzavírat do sebe, místo abychom se otevřeli sami sobě a směrem ven. Hráli jsme si s trpělivostí občanů a balili se do ideologických klišé.“

Frakce už existuje

Tím, kdo v Poděbradech rozhodl o Klausově vítězství, byla ta část delegátů, která - zjednodušeně řečeno - sice chápe mnohé z toho, o čem mluvil Jan Ruml, nicméně si nedokáže představit svoji další politickou existenci bez Václava Klause. A v jistém ohledu se jim ani nelze příliš divit. Stačí podívat se na věc očima obyčejného průměrného straníka: své členství v ODS až dosud stavěl převážně na identifikaci s myšlenkami a idejemi Václava Klause. Chtít od něho, aby teď naráz „velkého učitele“ zavrhl, aniž by získal adekvátní myšlenkovou i personální náhradu, je jednoduše nereálné. Pravda je dokonce taková, že „pučisté“ Ruml s Pilipem takovou náhradu ani nenabídli. Jejich střet s Klausem totiž nebyl veden ve jménu nových idejí, programů, témat či originálních myšlenek, a už vůbec nebyl motivován mocensky. Ruml s Pilipem bojovali v Poděbradech o nepoměrně složitější věc: o důvěryhodnost strany pošramocené skandály, respektive o její schopnost emancipovat se od svého zakladatele, jehož politické metody i cíle možná nevadí straníkům, ale začínají být nepřijatelné pro voliče.

Svůj boj v Poděbradech Ruml a Pilip prohráli, a to i přesto, že Klause veřejně usvědčili ze lži ve věci tzv. švýcarského konta. To ale ještě nemusí znamenat, že Václav Klaus skutečně zvítězil. Teprve příští týdny a měsíce totiž ukážou, zda šlo o první velkou bitvu v rámci války o podobu příští české pravice, nebo jen o koneckonců nevýznamnou potyčku v rámci ODS. Jednoznačně tedy zatím nelze ani odpovědět na otázku, zda o víkendu začalo štěpení naší největší pravicové strany. Z jednání v Poděbradech ale jasně vyplynulo, že jedna ostře vyhraněná názorová platforma či frakce už v ODS existuje. Její formální ustavení je proto jen otázkou času.