Na letošní - jako vždy záslužné a dobře připravené - přehlídce „nekomerční kinematografie“ Febiofest bylo promítnuto pět nových českých celovečerních filmů, což je asi pětina domácí loňské produkce. Taková dávka během necelého týdne může u diváka vést až k fyziologickým změnám: už za dva dny se mu viděné filmy rozpliznou v jednolitou nezřetelnou šmouhu, v níž od sebe odlišit jeden film od druhého, podobně šedivého, je skoro nad schopnosti průměrně disponovaného jedince. Jde totiž - s jistými nuancemi - o filmy s utlumenými, ne-li přímo absentujícími vlastnostmi. O filmy bez osobnějšího výrazu a naturelu, přitom markýrující jakési vyšší úmysly, které však (snad s výjimkou Bumerangu) uvázly a zakrněly ve stadiu larvy.
Krátké štěstí psychopatovo
Poněkud těžkopádný akord udal už první z pětice premiérových snímků: česko-německá Lea režiséra Ivana Filly. Příběh, který je v něm vyprávěn, má přitom jistou sílu a citovou naléhavost, neboť v samém základu jde o tragický střet dvou beznadějně poškozených a přitom svou osamělostí trpících duší: slovenské dívky Ley, poznamenané těžkým traumatem z dětství, a psychopatického Němce Strehlowa. Ten si ze svých cest kamsi na rustikální východní Slovensko (odkud byli jeho rodiče odsunuti) přiveze němou, zato múzicky nadanou Leu, kterou jako kořist z východu uvězní na svém polozbořeném statku snad kdesi v Sasku. Dlouhou dobu má jejich soužití pouze podobu brutální fyzické nadvlády a zvůle umanutého Němce, jenž svůj…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu