Miloš a Václav proti všem

Jediný hlas může ovlivnit výsledek voleb jen velmi málo. Namáhat se s chozením do volební místnosti tedy nestojí za to a při „dokonale racionálním uvažování“ by nikdo volit nešel. Tohle tvrdí proslulý americký ekonom Joseph Stiglitz, a jak se zdá, povolební debaty tuzemských politiků o sestavení vlády jeho názor ještě podporují: ať už jsem jako volič uvěřil slibům Zemana, zachoval věrnost Klausovi či Luxovi nebo dal přednost „nové volbě“ Jana Rumla, není jisté, zda můj hlas nevyužije k sestavení vlády politik, kterého rozhodně nesnáším. Kdybych si vybral a zaplatil čokoládovou zmrzlinu a dostal místo ní vanilkovou, asi bych se na zmrzlináře také zlobil.

Sám Stiglitz ovšem připouští, že lidé nevolí jen kvůli bezprostřednímu užitku, ale také z pocitu občanské odpovědnosti. Navíc každý předem ví, že ve volbách nerozhodují jednotlivci, ale kolektiv, a že jeho rozhodnutí sotva může být jednoznačné. Pak se nemohu zlobit, že vláda, jakou bych si přál, není hotova dva týdny po volbách. Kolektiv voličů totiž rozhodl mnohem rozumněji, než předpokládali největší optimisté, a nabídl dokonce tři možnosti, jak sestavit většinovou vládu z demokratických stran. Bude to chvíli trvat, pokud se ale prezidentovi a šéfům stran podaří skutečně složit stabilní vládu, která by mohla splnit aspoň část předvolebních slibů, bude většina voličů nakonec spokojena.

Vítězné volby

Strany šly do voleb s tím, že přinesou změnu. Sliboval ji pozdější vítěz, opoziční sociální demokracie, Unie svobody a také Klausova strana nabídla novou tvář s volebním logem ODS '98. Komunisty snad ani není třeba zmiňovat, ti slibovali rovnou změnu režimu. Celkové očekávání zřejmě nejlépe vystihl předseda lidové strany Josef Lux: končí Klausova éra a nastává doba poklausovská. Co tím myslel?

Václav Klaus sám často připomíná, jak důležitou roli sehrál při vytvoření současného ekonomického i politického systému. V hospodářství úspěšně privatizoval většinu podniků, zapojil korunu do mezinárodního měnového systému, podniky pravidelně zvyšovaly export. Spolu s Mečiarem hladce rozdělil Československo, na politické scéně se v konkurenci s „jeho“ ODS vynořilo několik vlivných demokratických stran. Pozdní Klausovo období, které začíná někdy v roce 1994, je ale o něčem jiném. Po rozpadu federace premiér znovu upevnil centralizovaný stát a připustil dramatický růst počtu úředníků. Zabrzdil reformy v dalších oblastech veřejného života, např. ve školství, energetice, sociálním či bankovním systému, a tím nepřímo způsobil, že zbytnělý stát ovládli lobbisté typu železniční odbory, lékařská komora, polostátní banky a energetické monopoly. Přes Klausovy sliby skvělých zítřků pak skončil hospodářský růst a státní pokladna se dostala do schodku. Od „doby poklausovské“ si tedy můžeme slibovat nové kolo reforem, které by obnovily komunisty zničenou občanskou společnost a umožnily Čechům obstát v globální konkurenci jinak než lacinou pracovní silou. Nástroje jsou známy, postkomunistickým zemím je doporučují všechny mezinárodní instituce: dotáhnout privatizaci, reformovat státní správu, justici, vzdělávací a sociální systém.Očekávaná změna má ještě jiný rozměr. Listopad 1989 přinesl převrat do života všech normalizovaných Čechů. Ať už komunistický režim upřímně chválili, trpně ho snášeli nebo se proti němu snažili trochu něco dělat, po revoluci museli změnit svůj životní styl. Svou cenu ztratila teplá místa ve státních podnicích a zemědělských družstvech, kde se moc nepracovalo, o to víc ale kšeftovalo s nedostatkovým zbožím, a také skrytá útočiště opozičně smýšlejících vzdělanců, kterým nová doba nabídla nečekané možnosti. Každý si musel bez ohledu na věk možná poprvé v životě promyslet, co vlastně chce dokázat, a poté o sobě rozhodnout. (Životní změnu ilustruje například sociologické zjištění, že tři čtvrtiny Čechů v letech 1990–95 nejméně jednou opustily své zaměstnání.) Nyní nastal čas pro jiný přechod.

Rozhodnutí „co dál“ čeká místo jednotlivců celou společnost. Osm polistopadových let přineslo dost informací o českém národě. Svou cenu ztratily iluze o skvělém středoevropském národu, který každý obdivuje pro jeho vzdělání, šikovnost i neodbytné sklony k demokracii. Místo nich se objevilo podezření, zda nejsme jenom spolkem rasistů a lenochů, kteří vlastně svobodu nechtěli, nedokážou pracovat ani tak dobře jako okolní postkomunisté a místo toho čekají, že se o všechno postará vrchnost. V reformách jsme zřetelně zaostali za Maďary i Poláky a z novin jsme se dovídali, že postkomunistický primát si držíme jen v nostalgii po minulém režimu. Jak to s námi vlastně je, měly ukázat volby. Jak známo, dopadly nad očekávání dobře. Češi odmítli rasismus Miroslava Sládka i populistické sliby strany důchodců a volbou demokratických stran rozhodli, že v cestě na Západ chtějí své postkomunistické kolegy dohnat. Politici už dnes při rozhovorech o příští vládě vlastně hledají cestu, jak na to půjdou. Není divu, že nejsou hotovi týden po volbách.

Schůzky s nepřítelem

Podle běžných demokratických zvyků vede první jednání šéf nejsilnější strany Miloš Zeman. Zatím mu to nejde, předem ale víme, že po případném Zemanově neúspěchu dostane šanci někdo jiný, nejspíš znovuzrozený Václav Klaus. Politici mají k dispozici tři rozumné možnosti. Vládu s většinou dvou hlasů ve sněmovně může sestavit staronová koalice ODS, Unie svobody a lidovců. Kdyby se s oběma menšími stranami spojila ČSSD, měla by vláda k dispozici 113 hlasů. A velká koalice Klause se Zemanem by měla dokonce ústavní většinu. Každý ze zmíněných kabinetů by měl dost síly provést ambiciózní program nových reforem.

Lídři dvou nejsilnějších stran oznámili před týdnem veřejnosti nečekanou zprávu: velmi pravděpodobná je prý menšinová vláda sociální demokracie, kterou by tolerovala ODS. Jak vlastně vznikl absurdní úmysl sestavovat vládu, která z principu nemůže nic velkého udělat a která bezpochyby nepřežije celé volební období?

Důvody jsou dva. Většina sociálnědemokratických špiček už chce především konečně vládnout. A protože Miloš Zeman nechce přijít o skvělé postavení ve straně, zkouší každou možnost, jen aby jejich přání splnil. Stejně srozumitelný je postoj šéfů pravicových stran. Unie svobody s lidovci na jedné a ODS na druhé straně se podobají partnerům těsně před koncem rozvodového sporu: po tom, co jsme si udělali loni v listopadu, si už dál nemáme co říci a společný svazek nelze obnovit ani na přání voličů, ani kdyby si to někteří z nás opravdu přáli.Plán na menšinovou vládu ČSSD s podporou ODS je skandální. Přesto je tento nápad přirozeným důsledkem předvolebního boje. Zeman i Klaus při něm vycházeli z toho, že česká politická scéna je rozdělena na pravici a levici a že soupeři na sebe bez milosti útočí. Proto ČSSD slíbila svým příznivcům, že nebude sestavovat vládu s pravicovou ODS, která „vytunelovala republiku“. Podobně se zachovala Klausova strana, podle vlastní předvolební kampaně jediná záchrana před Milošem Zemanem, který chce v zemi obnovit socialismus. Když dnes oba velikáni těžko hledají spojence a potřebují se aspoň předběžně dohodnout, jde to pouze „nepřímo“, přes menšinovou vládu. Úvahami o užší spolupráci by jednak i v očích nejtolerantnějších straníků porušili své sliby, jednak by voliče, který je přece zvyklý, že na politickém hřišti proti sobě kope levice a pravice, úplně „dezorientovali“.

Do pravolevého světa Zeman s Klausem před volbami zahrnuli i menší strany: Unie svobody je napravo, lidovce by brali oba. Předminulý týden Zeman změnil názor a nabídl unii účast ve vládě, ODS ale trvá na svém. Jak řekl její místopředseda Langer Mladé frontě dnes: „Pokud nevznikne pravicová vláda, tak je pro nás víc přijatelná jakákoliv čitelná politická vláda než jakékoliv divoké slepence a nepolitická politika.“ Jinak řečeno, protože už dopředu víme, že nepřijmeme podmínky unie, a pravicová vláda se tudíž nesestaví, podpoříme menšinový Zemanův kabinet, abychom zabránili spojení ČSSD s lidovci a unií. A protože Jan Ruml za unii Zemanovy námluvy už dvakrát odmítl, předsedovi ČSSD nezbývá v nezkrotné touze vládnout nic jiného než přijmout Klausovu nabídku.

Buržoazie proti dělníkům

Boj mezi pravicí a levicí může být nesmiřitelný ve většinovém systému; tam jedna ze stran nakonec vyhraje a sestaví vládu. Poměrný systém ale vyžaduje při stavbě kabinetu jiný postup. Stačí se podívat za Šumavu, kde liberální FDP jednou podporuje pravicovou CDU a jindy sociální demokraty, ve výjimečných případech vznikne velká koalice. Všechny tři možnosti máme k dispozici i my po letošních volbách. Mohli bychom je zavrhnout jenom tehdy, kdybychom uznali, že české země jsou mezi pravici a levici rozděleny tak neodvolatelně jako dělnická třída a buržoazie v Marxově Kapitálu. (Také bychom museli připustit, že stejná propast existuje mezi pro- a protiklausovskou pravicí.) Tak to ale není. „Nepřekonatelné rozpory“ panují pouze mezi stranickými šéfy.

Sestavit na základě předvolebních slibů společný vládní program u nás teoreticky může libovolná kombinace demokratických stran. Stačí seškrtat místa, kde se jejich názory liší. Potom už jde pouze o to, aby po seškrtání něco zbylo.

O tom, že na základě svých slibů může sestavit slušný program vláda pravicové koalice, pochybuje málokdo. Mohl by to být program dokončení ekonomických reforem: všechny „buržoazní“ strany chtějí privatizovat banky i energetické sítě, snižovat daně, mají podobný názor na penzijní reformu i regulaci kapitálového trhu. Bylo by skvělé, kdyby obnovená pravice našla premiéra a ministry, kteří by si navzájem nelezli na nervy a dokázali by v sobě probudit dostatečné reformní nadšení, aby zmíněné sliby dokázali splnit.

Pojďte to dělat s námi

Blízkost pravicových stran nikoho nepřekvapí. Mnoho společného ale mají i sliby unie, lidovců a ČSSD (především v té části programu, kterou psal místopředseda Vladimír Špidla). Jejich volební program by se mohl nazvat „Cesta k občanské společnosti“. Všechny strany totiž říkají, že by si něco takového přály. Jde to od hesel (ČSSD: „Společnost spoluúčasti“, US: „Pojďte to dělat s námi“, KDU: „Co může dělat občan, nemá za něj dělat stát“) až k věcným záměrům. Všechny tři strany chtějí posílit nižší stupně samosprávy do té míry, aby samy vybíraly daně. Doporučují vznik neziskových organizací ve školství i zdravotnictví (těžko by se ale shodly na školném a poplatcích u lékaře). Chtěly by snížit počet úředníků a zvýšit platy učitelům a doktorům. Asi by bez problémů napsaly i vládní program na podporu bydlení a sociální demokraté by připustili penzijní reformu. Unie a lidovci víc preferují úplné rodiny než sociální demokraté, kteří se spíše zmiňují o těžkém životě svobodných matek, jinak se ale v rodinné politice shodují do nejmenších detailů. Třeba v tom, že je nutné zavést po holandském vzoru zkrácenou pracovní dobu, aby mohly matky vychovávat děti a zároveň chodit do práce. Na rodičovské dávky mají právo všichni, nejen chudší rodiny jako dosud. Pro vládní dotace by také rodiče nemuseli chodit na úřad, ale dávky by si odečetli z daní. Bylo by možné pokračovat - v otázkách občanské společnosti a sociální politiky by byla Luxova a Rumlova koalice se Zemanem běžným spojenectvím partají, které reprezentují střední a nižší společenské vrstvy. Liberální ekonomické reformy by se od takové vlády čekat nedaly (určitě by se například nesnížily daně), nemusela by ale nutně způsobit ani velkou katastrofu. Sociální demokraté totiž v poslední době s ledovým klidem ruší své nejodvážnější ekonomické plány: již před volbami zpochybnili svůj nápad s rozpočtovým schodkem, Stanislav Gross nedávno oznámil, že dohoda s unií ohledně privatizace by byla jen technickým problémem, a iluze o velkolepém zvyšování důchodů Zemanovu stranu jistě přejdou, až začne sestavovat první rozpočet.

Koalice občanské společnosti

ODS budování občanské společnosti nahlas odmítá a považuje ji za pouhou zástěrku na cestě k vytvoření korporativního státu. Vychází ze zkušenosti: za její vlády mocní lobbisté skutečně rozhodovali o mnoha věcech. Psali například vládní energetickou politiku, zamítli řadu reformních kroků třeba ve školství a na železnici a donutili Klause odvolat ministra zdravotnictví Rubáše. Pokud by měla některá vláda vliv lobbistů výslovně uznat a povinně se s nimi radit o všech svých záměrech, znamenalo by to, že svou bitvu s nimi definitivně prohrála a místo zájmů celé veřejnosti by napříště hájila pouze prospěch nátlakových skupin. Václav Klaus má pravdu, když upozorňuje, že cesta k občanské společnosti skutečně taková rizika skrývá. Mezi země, které jim podlehly, patří například Zemanovo oblíbené Rakousko. Občanské instituce ale nemusí prosazovat své zájmy na úkor veřejnosti: lékařská komora například nemusí jako u nás rozhodovat o rozdělování státem vybraných peněz na zdravotnictví, ale může opravdu jenom dohlížet na to, zda všichni lékaři léčí správně. Rovněž se nemusíme bát, že by se hlavními vyděrači státní pokladny staly správní rady veřejných škol, sociálních ústavů a nemocnic, obecní samosprávy, spotřebitelské spolky či třeba profesní sdružení tachovských učitelů.Kdyby byla tématem voleb občanská společnost, mohli bychom červnový verdikt voličů hodnotit jako vítězství stran, které ji u nás chtějí podpořit. ODS jako zastánce silného státu by se ideálně hodila do opozice, která by mohla vládě na její cestě k občanské společnosti hodně pomoci. Samozřejmě by i úspěch vlády středolevé koalice závisel na kvalitě ministrů, zvláště na tom, aby ČSSD do funkcí nekandidovala dosavadní stínové ministry typu průmyslového lobbisty Miroslava Grégra nebo zdravotnického diletanta Ivana Davida. Neúspěch při dohadování koalice ČSSD - US - KDU ale připomněl, že i když v české politice už nejsou tím nejdůležitějším symboly pravice a levice, o programy v ní pořád ještě nejde.

Silní proti slabým

Těžko předpovědět, co může přinést třetí varianta, vláda sociálních demokratů a ODS. V Evropě nebývají velké koalice o mnoho stabilnější než menšinové vlády. Není divu, jejich programy se od sebe velmi liší. Také ministři případné vlády ODS a ČSSD by v programech jen stěží hledali prostor, kde by se mohli shodnout na nějakém společném záměru - kromě tak obecných a samozřejmých formulací, jako jsou podpora hospodářského růstu nebo vstup do NATO. Jedna strana by si přála zvýšit sociální dávky chudým a druhá snížit daně bohatým, jedna by se chtěla bavit s odbory a druhá to kategoricky odmítá, podobně si protiřečí i v řadě dalších otázek. Jaký smysl by tedy měla vládní spolupráce těchto stran, je těžké uhodnout. Kromě prosté touhy dostat se k moci, případně zajistit bezpečí stranických účtů před vyšetřovateli policie existuje jediný společný zájem, na který upozornil minulý čtvrtek poslanec Petr Nečas (ODS) a před nímž už dříve varovali lidovci. Velká koalice by Zemanovi a Klausovi nabídla šanci, která by se potom mohla už sotva opakovat. Obě velké strany už jednou vyhrály volby a pak stály bezradně před rébusem, jak sestavit většinovou vládu. Díky ústavní většině ve sněmovně mohou uspořádat příští volby podle většinového systému a díky pravidlu „vítěz bere všechno“ rozdělit mezi sebou ještě více hlasů než dosud, což by pro šťastnější z obou stran znamenalo pohodlnou cestu k vládní většině bez složitých koaličních dohod. Lidovci proto tvrdí, že velká koalice by měla jediný cíl: zlikvidovat malé strany. Proti většinovému systému ale stěží budou moci hlasovat poslanci Unie svobody, kteří ho z obav před volebním patem propagovali už před volbami.Většinový volební systém má proti poměrnému nepochybně celou řadu výhod a nejde jen o to, že volby při něm málokdy skončí nerozhodně. Také například nehrozí, že si strany udrží své posty, i když ve volbách prohrají. Důležitou předností většinového systému je i skutečnost, že volič vybírá konkrétního poslance, který je mu potom osobně odpovědný za to, že splní své sliby - když si vyberu vanilkovou zmrzlinu, bude se můj zmíněný zmrzlinář snažit, abych ji opravdu dostal. Naopak v poměrném systému rozhoduje o partajích i osudech jejich poslanců stranický předseda, který není odpovědný vůbec nikomu. Nějaké ohledy musí brát pouze v krátkém období po volbách, kdy jedná s politickými partnery o sestavení vlády. Když se Klaus a Zeman letos nedohodnou s menšími stranami a založí velkou koalici, bude je to táhnout ke změně volebního systému, ať chtějí nebo nechtějí.I největší vyznavači většinového systému by ale v tomto případě museli přiznat, že k zásahům do ústavy není v nejbližších letech vhodná doba. Měnit volební systém má smysl ve chvíli, když poněkolikáté selže. U nás ale proti všem očekáváním v letošních volbách fungoval výborně.

Čestný Ruml, rychlý Zeman a tolerantní Klaus

Z variant, které voliči nabídli svým politikům, je ta „pravicová“ sázkou na jistotu, „středolevá“ může přinést očekávanou změnu a velká koalice by měla sloužit jen jako poslední pojistka, kdyby nic jiného nevyšlo. Všechny jsou ale lepší než nestabilní menšinová vláda.

Z dosavadního průběhu vyjednávání vyplývá, že Václav Havel a Josef Lux si ze Zemanových návrhů vybrali druhou cestu. Václav Klaus zatím nejlépe mluví o menšinové vládě ČSSD a jediný Jan Ruml návrhy odmítá a připouští pouze pravicovou koalici. Lídr unie je v nešťastném postavení: nechce rušit své slovo, že bude „hrází proti levicovému programu“. Zeman mu přitom předložil skvělou nabídku - křesla čtyř ministrů, Luxe za premiéra a právo veta. Ruml odpověděl, že dává přednost jednání ve druhém kole s Václavem Klausem; pokud připadá v úvahu sňatek unie se sociálními demokraty, pak nejdříve v kole třetím. Zachoval se tedy zcela korektně, podle všech slibů a pravidel. Nepočítá pouze s tím, že má co do činění se Zemanem.

Česká ústava nemá bohužel paragraf, který by vylučoval možnost sestavit menšinový kabinet, a Zeman dobře ví, jak moc si jeho spolustraníci přejí být už konečně ve vládě. Místo aby přiznal, že v prvním kole neuspěl, hodlá všechno vyřešit rychle a za každou cenu, bez ohledu na pravidla a zájem voličů. V tom se shodne s Klausem, který chce včas vyloučit, aby se poté, až zkrachuje ve druhém kole jednání o vládě, nedomluvili Lux s Rumlem a sociální demokracií. Ruml byl čestný a poctivý, zřejmě ale pohřbil většinovou vládu, která jako jediná může uskutečnit „novou volbu“.

Již tento týden se rozhodne, zda vyjde plán Zemanovy menšinové vlády s podporou ODS. Když bude mít úspěch, mohou se politici s novináři připravit na diskuse o tom, kolik měsíců bude Klaus sociální demokraty tolerovat a za jak dlouho budou předčasné volby. Menšinová vláda ČSSD také zabrání, aby proběhla změna, která se ohlašovala v předvolební kampani. Doba poklausovská nezačne, pokud z hlubin Klausovy éry nevystoupí Miloš Zeman jako vítaný expremiérův spojenec.