Hladina stoupá

Cena za vodu se bude opět zvyšovat. Drtivá většina českých a moravských vodáren chce i letos účtovat průměrné čtyřčlenné rodině zhruba o pětinu více než loni. Vodárenské podniky se přitom netají s názorem, že vinu za neustále stoupající ceny nesou občané. Příliš totiž s vodou šetří, a vodárnám tím pádem klesají zisky. Podle profesionálů z branže navíc není z tohoto absurdního kolotoče ani pro budoucnost úniku.

Díry v monopolu

Šéfové vodáren tvrdí, že v jejich oboru prostě nefunguje základní ekonomické pravidlo: klesne-li poptávka, klesá i nabídka. „Vodovod prostě musí být bez ohledu na to, kolik v něm teče vody,“ říká ředitel odboru vodárenství na ministerstvu zemědělství Jan Plechatý.„Maximálně můžete nahradit velkou rouru malou, ale to stojí velké peníze.“

Podle praktiků je samotná voda v nákladech zanedbatelná, osmdesát procent financí spolkne provoz celé soustavy - vodárna, vodovod, čističky, platy a režie podniku. Je ovšem dobré si uvědomit, že zdejší vodárny jsou každá ve své oblasti monopolem, a tudíž mají své zákazníky dopředu jisté za jakýchkoli okolností. Detailnější pohled na jejich činnost ukazuje, že především firmy ve velkých městech mají k šetrnosti daleko. České vodovody jsou totiž pověstné tím, kolik z jejich děravých rour uniká vody: v Praze čtyřicet procent, v Brně a Ostravě kolem dvaceti. V západoevropských zemích se přitom za „únosné“ považují ztráty do patnácti procent, při vyšších číslech je lepší vodovod opravit.

Nejde jen o to, že část uniklé vody teče rovnou do kanalizace a v čističce se tak znovu zbytečně „čistí“ úplně čistá tekutina. Kromě téměř dvojnásobného výkonu, než by byl potřeba, utrácejí např. Pražské vodárny (letos chtějí mimochodem zvednout ceny až o dvacet procent) téměř pětinu svého ročního rozpočtu na opravy. V praxi to znamená zhruba sedm tisíc výkopů ročně - podle informací vodárny přijde jeden průměrně na čtyřicet tisíc korun. Šéf vodohospodářského rozvoje Pražských vodáren Jiří Kubát tvrdí, že za dobou své životnosti je třicet až čtyřicet procent pražského potrubí. Nic se ale nevyměňuje: nejsou na to peníze. Vodárenští experti totiž spočítali, že na celkovou obměnu rour v hlavním městě by bylo potřeba dávat po dvacet let půl miliardy ročně. Loňský zisk však byl necelých deset milionů, předloňský pětaosmdesát. Cesty k rekonstrukci pražské sítě jsou tedy dvě: získat výhodný úvěr nebo razantně (někam ke stokoruně za kubík) zdražit vodu. O první možnost se ale zatím nikdo z kompetentních představitelů nepokusil a druhá je politicky neprůchodná.

Můžete se odpojit

Manažeři vodáren tedy občanům posílají tři základní vzkazy: šetřit se nevyplácí, na výměnu děravých vodovodů nemáme peníze a snižování kapacit je zbytečné, neboť se tím ušetří „jen velmi málo“. Pro většinu zákazníků to není zrovna radostná zvěst. Může ji někdo zvrátit? Jinak řečeno: může se někdo zasadit, aby naši producenti vody místo zdražování spořili peníze na svém provozu?

Stát se už v takové kontrole angažovat příliš nemůže - počátkem devadesátých let byly vodárny převedeny na obce a částečně privatizovány. Ministerstvo financí (MF) od té doby pouze dohlíží na to, aby zdražování vody odpovídalo vykazovaným nákladům. Hlídat „přiměřenost“ těchto nákladů mohou jen radnice. Podle pracovníků ministerstva financí se však radní ve většině měst několik let nedokázali v chodu vodáren vůbec orientovat. Ze svých kontrol přitom ministerstvo tuší, že v provozu firem existují velké rezervy: ze čtyřiceti kontrolovaných vodáren ročně je prý vždy zhruba polovina pokutována za překročení cenových předpisů. Ministerští úředníci mohou postihnout nadsazené náklady na provoz (například na spotřebu elektřiny), nikdo však kromě samotných akcionářů (tedy i obcí) neposoudí, zda je pro firmu nutná stavba obrovské čističky nebo nákladná oprava fasády na budově, kterou podnik vůbec nepotřebuje.

Právě podobnými investicemi totiž vodárenští manažeři nejčastěji vysvětlují rostoucí výdaje. Například v Pardubicích byla předloni spuštěna nákladem 1,6 miliardy jedna z největších čistíren vod v republice. Dnes jsou v provozu jen její dvě třetiny, a i takto zredukovaný provoz běží zhruba jen na pětašedesát procent. Navíc neumí vyčistit chemikálie z chemičky Semtín, které proto zatím tečou přímo do Labe.

Penězi nešetřili ani v Praze. Pomineme-li honosně opravené sídlo Pražských vodáren na Národní třídě, opravilo město podolskou vodárnu za miliardu tři sta milionů. Ta přitom do městské sítě dodává necelou osminu celkové vody (navíc té nejhorší - vltavské) a viděno optikou let 1988–92, Praha ji vůbec nepotřebuje: zbylé dva zdroje totiž dokážou vyprodukovat více vody, než kolik dnes hlavní město potřebuje. Proč tedy peníze z městské pokladny neputovaly raději na rekonstrukci vodovodů? (Jen na opravách děravých vodovodních trubek by se tak zachránilo 55 milionů kubíků vody, což odpovídá jedenácti rybníkům o velikosti Rožmberka.) „Podolská vodárna je stavební památka a půlku peněz nám dal stát,“ říká náměstek primátora Petr Švec.„Ale částka byla na barák, na sítě by nám nepřispěli.“

Nelze vyloučit, že přes neustálé „cenové tresty“ bude řada zdejších konzumentů dál vodou šetřit, a nikoli plýtvat. (Při spotřebě zhruba 120 litrů na osobu a den u nás prostor k úsporám ještě beze sporu je.) Pro tyto nenapravitelné skrblíky ale vodárny chystají dárek. Podle připravovaného projektu by v budoucnosti měla mít cena vodného dvě části: kromě klasické spotřeby by se měl platit „paušál“ (do třiceti procent), který by na množství odebrané vody vůbec nezáležel. „Platilo by se za jakousi pohotovost. Zkrátka že máte možnost kdykoliv otočit kohoutkem,“ vysvětluje ředitel vodárenského odboru Plechatý. A pro nespokojence má jednu zásadní radu: „Pokud se to někomu nelíbí, může se od vodovodu klidně odpojit.“