
„To je Janek. To jsem mu dal jméno já,“ ukazuje vousatý mladík v pestrých kraťasech a vyšmajdaných keckách na hnědého kozla. Právě vyhnal stádo bílých, hnědých a černých koz z nedalekého lesíka a spokojeně sleduje, jak se pasou ve stínu několika velkých stromů. Pak ukazuje pyšně sám na sebe: „Hospodář.“ Třiadvacetiletý Luboš Štych vyrostl v ústavu pro mentálně postižené v Horní Poustevně u Šluknova. Víc než rok už ale žije na kozí farmě v nedaleké Nové Vísce. „Od té doby, co se stará o zvířata, se hodně změnil,“ říká o Lubošovi ředitel hornopoustevenského ústavu Milan Cháb. „Chlapi, se kterými dřív bydlel, ho jenom sekýrovali. Ale dnes přijde na návštěvu jako pán a nechá si uvařit čaj. Chová se jako svobodný, sebevědomý člověk.“
Usilovat o své štěstí
Milan Cháb začal hornopoustevenskému Ústavu sociální péče ředitelovat před osmnácti lety. Původně si kladl skromné cíle - aby svěřenci ve dvou velkých šedivých domech žili důstojněji, měli více prostoru. Dnes je v názorech na péči o mentálně postižené lidi podstatně radikálnější. „Ústav je třeba zrušit,“ říká. „Lidé za ústavními zdmi jen přežívají, nemohou o sobě nijak rozhodovat, nemohou usilovat o své štěstí."Proto se Cháb snaží svou instituci "rozpouštět“ - svěřenci hornopoustevenského ústavu už mají k dispozici několik bytů a malou vilku. Řada z nich jezdí pracovat do okolních vesnic. Například Jára Pech je široko daleko vyhlášený hodinář, pro součástky si chodí na saskou stranu hranic a tamní…


Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu