Zatímco dubnová premiéra posledního filmu Woodyho Allena Celebrity potvrdila rostoucí důležitost autorova díla, které se ani zdaleka neopakuje, první kritické ohlasy potvrdily tvrdošíjné přetrvávání obrazu Allena jako tvůrce variací na stále stejná témata, mezi nimiž převládají symptomy jeho vlastní neurózy. Allenovy filmy jsou u nás často hodnoceny se zvláštní laskavou přezíravostí. Kritika podle všeho přehlíží, že jejich poměrná tematická stálost vytváří prostor pro odvážné formální experimenty. Ty se ve snímcích z 90. let stávají stále výraznějšími. Past, do které upadá řada diváků i recenzentů, je přitom nastražena samotnou strukturou těchto filmů, především tím, jak pracují s jazykovými promluvami. Počínaje snímkem Hana a její sestry (1986) mají všechny Allenovy filmy dvě vrstvy. První z nich je inventářem neustále komentovaných klinických symptomů, vzbuzujícím zdání kontinuity se starší tvorbou, zatímco druhou a zajímavější vrstvou je nikoli už kabaretní, ale ryze filmová komika, spočívající v originální symbióze neuroticky členěné řeči a filmové formy. Řeč má přitom podobu výkladu symptomů, kterou recenzenti téměř automaticky opisují místo toho, aby se pokusili o její elementární analýzu a zařazení do širšího celku filmu.
O řeči a těle
Snímek Celebrity má dva základní motivy. První se týká umělecké tvorby jako stvoření, které je analogické božímu dílu. Druhý se zabývá mimetismem, tedy schopností nápodoby, která je podle klasické tradice…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu