Velitel čeky Felix Dzeržinskij jde po ulici a vtom do něho vrazí rozjívený chlapec. Dzeržinskij se zastaví, pokrčí čelo - ale pak se usměje a chlapce pohladí po tváři. Scénku s nadšením sleduje sovětský dělník a říká kolegovi, odboráři z Anglie: „Vidíte, jaký je soudruh Dzeržinskij lidumil?“ Brit krčí rameny, což sovětského dělníka rozčílí: „Vy to nechápete? Vždyť toho fakana mohl klidně odprásknout jako psa!“ Anekdota z komunistických dob popisuje dilema, před kterým budou při nadcházející schůzi sněmovny stát čeští poslanci. Mohou v prvním čtení schválit tiskový zákon a ohrozit tak existenci nezávislých novin, anebo prokázat, že jsou lidumilové, a zákon odmítnout i přesto, že ti oškliví novináři o nich často píšou úplně jinak, než by si sami přáli.
Moje pravda osvobozuje
Navržený tiskový zákon je z pohledu civilizovaného světa podobně nesmyslný jako případná Dzeržinského střelba. Vedle novinářů ho odmítají mezinárodní organizace, které se zabývají tiskem, právníci ho veřejně odsuzují jako nefunkční zmetek plný legislativních děr. A sám autor, vicepremiér Pavel Rychetský, nedokáže vysvětlit, k čemu je vlastně potřeba. Měl jen dva argumenty. Za prvé prý musíme po vzoru Evropské unie zavést institut odpovědi, který by umožnil občanům reagovat ve srovnatelné délce na všechny - třeba i pravdivé - články, které o nich v novinách napsali. Faktem je, že „právo na odpověď“ mají jen některé země EU, ale takový rozsah odpovědi, jaký chce Rychetský,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu