0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Téma18. 1. 1999

Bestie nad Prahou

Zatímco UNESCO Prahu vyzdvihlo jako historický skvost, památkový fond ji tvrdě kritizoval: zařadil totiž naše hlavní město mezi stovku památek, které budou v letech 1998-1999 nejvíce ohroženy zničením. Důvodem byla zřetelně vyslovená obava. Ochrana památek je v Praze mizerná a středoevropský klenot může být natolik přestavěn, že ho za pár let nikdo nepozná.

Richard Biegel
Astronaut

O tom, že Prahou kráčela historie a že v městě nad Vltavou po sobě hodně zanechala, není sporu. Poslední dobou to koneckonců potvrdily dvě světové organizace. Nejdříve před šesti lety UNESCO, které starobylé městské centrum prohlásilo „památkou světového kulturního dědictví“ - tím se metropole Čech dostala do vybrané společnosti nejvýznačnějších památek planety. Druhý důkaz, rok starý záznam Světového památkového fondu, ale milovníky historie už tolik nepotěší. Zatímco UNESCO Prahu vyzdvihlo jako historický skvost, památkový fond ji tvrdě kritizoval: zařadil totiž naše hlavní město mezi stovku památek, které budou v letech 1998–1999 nejvíce ohroženy zničením. Důvodem byla zřetelně vyslovená obava. Ochrana památek je v Praze mizerná a středoevropský klenot může být natolik přestavěn, že ho za pár let nikdo nepozná. Člověk nemusí být odborník, aby po krátké procházce městem pochopil, že pokud se od té doby něco změnilo, pak převážně k horšímu.

Před sto lety vydal Vilém Mrštík veřejný protest, známý pod jménem Bestia Triumphans. Reagoval na probíhající asanaci Židovského a části Starého Města. Jeho dnešní čtenář s hrůzou zjistí, že málem jedinou věcí, která není v manifestu aktuální, je jeho datum: „Osud ranil slepotou a nevědomostí několik málo mocných lidí a dopustil, aby jistým, ale nenápadným krokem byla Praha olupována o nejdražší svůj skvost, svůj historický, malebný ráz, a aby byla zastavena budovami vkusu tak odporného, až stydno se k tomu veřejně přiznati nejen před cizinou, ale i před sebou samými.“

Tajemství svatého Michaela

Historické jádro Prahy nominoval do seznamu Světového památkového fondu (WMF) nadace CORA (zabývá se historickou architekturou a její dokumentací). Členové nadace si postěžovali, že město postupně ztrácí svou historickou cenu i tradiční atmosféru a mění se v běžné regionální správní středisko. Prý k tomu stačí, když se v masovém měřítku mění staré střechy, okna či nátěry omítek za nové, přidává se ale i řada nevhodných novostaveb (dodává autor). Správnost nominace do společnosti Trajánova oblouku, chrámu Hagia Sofia v Istanbulu, starověkých Pompejí a dalších ohrožených staveb potvrdila prezidentka WMF Bonnie Burnhamová: „Je to velice důležitá nominace, protože na světě je spousta jiných historických měst, která se potýkají s podobnými problémy. A upozornit na Prahu, o které se mluví jako o nejlépe zachovaném městě v celém regionu, jistě povede k zamyšlení.“

Primátor Jan Koukal tehdy návrh pomoci odmítl jako „nešťastnou zprávu“ a dodal, že podle něho je město ke své památkové rezervaci „velmi citlivé“. Tím ovšem rozzlobil většinu památkářů. Za všechny to v otevřeném dopise primátorovi řekl prezident společnosti ICOMOS (Mezinárodní rada pro památky a sídla) Dobroslav Líbal, jedna z největších autorit oboru u nás: „Jako primátor města si jistě dobře uvědomujete, že v posledních letech, vlastně záhy po vyhlášení Prahy za světovou památku, začala v architektonických realizacích i v námětech a projektech neblahá zhoubná transformace historického jádra, která je v těžkém rozporu s jeho světovým urbanistickým i architektonickým významem.“

Jako nejbizarnější příklad úpadku města může sloužit zábavná show St. Michael Mystery. Pokud turista zabloudí do Michalské ulice poblíž Staroměstského náměstí a zaplatí 300 korun, uvidí v temném prostoru ozářeném svíčkami řadu obskurních výjevů včetně dvacetiminutového filmu, který ukazuje významné pražské osobnosti: kněžnu Libuši, Karla IV., hořícího Jana Husa, Rudolfa II., který okukuje nahé modelky, Golema, Hitlera s tanky a vítězný lid z Letné. Kulturně nasycený člověk pak může nad hloubkou zážitku přemýšlet v restauraci v podkroví. Podobný disneyland v historickém centru je bezpochyby mimořádně nevkusný, ještě víc ale šokuje, když si člověk uvědomí, že vyrostl uvnitř bývalého chrámu svatého Michaela. Kdysi zřejmě největší románský staroměstský kostel byl později přestavěn na trojlodní gotickou stavbu a poté upraven barokně. Císař Josef II. ho pak před dvěma sty lety zrušil a kostel, rozdělený několika patry, sloužil jako skladiště. Šance využít rozlehlý prostor k důstojnému účelu se naskytla počátkem devadesátých let, žádná z veřejných institucí (včetně Národní knihovny, které stavba patřila) se o to však ani nepokusila. Protesty občanů před šesti lety ještě zabránily pronajmout bývalý kostel a pak jej přestavět na banku, nakonec zde přesto ve vší tichosti a se souhlasem magistrátu vznikl zmíněný cirkus.

Přestavby historických budov dnes v Praze obvykle znamenají jejich likvidaci. Platí to třeba o brutálních úpravách klasicistního domu Na Příkopě, který se změnil na restauraci Planet Hollywood (zůstaly jen obvodové zdi a  byla zaslepena okna do ulice). Bez velkých úředních průtahů rostou nebo se projektují administrativní centra typu krabicovité Hypobanky na náměstí Republiky, gigantického proskleného paláce Myslbek nebo hotelu Four Seasons u Karlova mostu. Všeobjímající administrativa obsazuje také stále více domů, kde dosud lidé žijí, a vytváří z Prahy sterilní úřednické ghetto.

Dva kroky k úpadku

Památkáři tentokrát své obavy nepřehánějí, mají k nim naprosto věcný důvod. Od počátku roku 1997 lze v pražském centru prosadit libovolnou stavbu zdaleka nejsnáze za posledních sto let. Když asanace před stoletím zničila největší židovské ghetto v Evropě, vyprovokovalo to dost protestů předních osobností k tomu, aby přesvědčily veřejnost, že napříště je třeba pražskou architekturu chránit. Tím byla zahájena široká diskuse o budoucí podobě městského jádra - nakolik smějí nové úpravy ovlivnit historické čtvrti. Vyvrcholila za první republiky, kdy pražský magistrát schválil tzv. regulační plán, který závazně stanovil pravidla budoucího rozvoje městského centra. Za minulého režimu se uvnitř Prahy tolik nestavělo, a proto se příliš zničit ani nemohlo. Dálnice středem metropole sice oddělila Nové Město od Královských Vinohrad, do historického centra ale přímo nezasahuje, a tak mají komunisté na kontě „jen“ pár krutých zásahů do historického jádra, jako například obchodní domy Máj a Kotva, hotel Intercontinental nebo budovu Nové scény Národního divadla. V roce 1985 vyšla pod tlakem odborníků relativně osvícená vyhláška o „rozvoji Pražské památkové rezervace“. Na rozdíl od obecných frází památkového zákona byla i po převratu vlastně jediným účinným nástrojem ochrany pražských památek, magistrát ji ale bez náhrady zrušil počátkem roku 1997.

Druhou příčinou hrozící katastrofy je práce úřadů. V Praze totiž vznikla z republikového pohledu výjimečná situace: všechny nástroje památkové péče jsou pod kontrolou magistrátu. Nejde jen o formalitu. Pokud totiž mohou obyčejní úředníci, vystavení všem svodům korupce, bez jakéhokoli prováděcího předpisu, odborného dohledu i odpovědnosti rozhodovat, jak bude napříště Praha vypadat, není při pohledu do budoucnosti nejmenší důvod k optimismu.

Vykuchaná ryba

Je pozoruhodné, jak magistrát pod Koukalovým vedením postupoval. Nelze mu příliš vyčítat samotný fakt, že zrušil starou regulační vyhlášku. Dva roky po ní byl přijat zákon o památkové péči, aktualizovat tedy potřebovala. Právníci rovněž varovali, že je formálně v rozporu s Listinou práv a svobod, neboť omezit práva jedince nakládat svobodně se svým majetkem, což v tomto případě památková péče činí, může jen zákon. Na druhé straně lze sotva za právo jedince označit likvidaci památky, která vznikla bez jeho přičinění před stovkami let a byla označena jako světové kulturní dědictví. V každém případě byla vyhláška zrušena bez náhrady.

Mezeru, která tak při obraně památek vznikla, ukáže srovnání proklamací zrušené vyhlášky se současným stavem. Historická část se při všech ohledech na její cenu měla stát „živou součástí“ města. Něco takového ostře odporuje právě probíhajícímu exodu. Místo 45 tisíc obyvatel v roce 1989 evidoval loni v září statistický úřad v prvním pražském obvodě necelých 37 tisíc občanů: zmizel tedy každý pátý. Na rozdíl od většiny západoevropských měst, jejichž centra byla dlouhodobým komerčním i byrokratickým tlakem vystěhována již v sedmdesátých a osmdesátých letech (nejkřiklavějším příkladem je Brusel), byla Praha v důsledku civilizačního zpoždění ještě koncem osmdesátých let, pokud jde o bydlení, živým organismem. Dnes se pomocí velkých investic život a bydlení do vnitřků světových měst vrací, česká metropole ale jde opačným směrem.

Vyhláška obsahovala řadu předpisů, jak se smí v památkové rezervaci stavět. Nedovolovala, aby nové domy byly vyšší než staré, naopak v místech, kde by moderní prvky rušily siluetu města, doporučovala střechy proti dřívějšímu stavu snížit. Dnes se postupuje naopak: nová stavba v historické uliční zástavbě automaticky dosahuje nejvyšší úrovně v blízkém okolí zcela bez ohledu na to, jaký dům stál na jeho místě dříve. Příkladem je chystaná novostavba u paláce Astra na Václavském náměstí. Podle projektu měl na dolním konci Václavského náměstí vyrůst hranol o tři patra vyšší než okolní zástavba. Pod tlakem odborníků byl projekt nového úřadu snížen na úroveň věže protějšího paláce Koruna - přesto je jisté, že pokud se bude podle plánu stavět, vznikne vedle gotického kostela Panny Marie Sněžné zbrusu nová dominanta této části města.

Ani další články vyhlášky nejsou velkým objevem, v dnešní době ale působí jako nesplnitelný sen. Doporučovaly třeba brát ohled na zachování původních prvků. Dnes se ale běžně postupuje po vzoru obchodního domu Darex (rovněž na Václavském náměstí), kde z původní novobarokní stavby a gotických základů zůstala jen průčelní zeď. Vnitřek byl vyplněn konstrukcí, která se snaží jen maximálně využít pronajímatelnou plochu. Existují i další příklady. Podobný osud postihl třeba secesní hotel Savoy na Hradčanech. Ve srovnání s tím lze ničení autentických detailů (dveří, oken, schodišť a vůbec interiérů, které bylo možno bez problémů opravit) hodnotit jako maličkost. Jenže i „drobné úpravy“ mají stejné důsledky jako dramatické případy typu Darex. Vznikají sterilní a chladné stavby bez ducha minulosti, který činí historické jádro jedinečným. Kdoví, co čeká například Dienzenhoferův palác Savarin v novodobé „ulici hrůzy“ Na Příkopě, než se změní v další restauraci McDonald's.

Vyhláška mluvila i o nutnosti zachovat tvar a členění střech, zakazovala půdní vestavby a nové vikýře v nejzajímavějších částech města, například na nábřeží nebo na svazích Malé Strany. Dnes se tam ale na půdách staví naprosto běžně, protože investoři potřebují prodat pokud možno každý metr prostoru v domě. Nakonec nájem z metru čtverečního se v Praze 1 pohybuje mezi čtyřmi a deseti tisíci korun ročně.

Těžko lze omluvit přístup konšelů, kteří včas nedokázali zabránit tomu, aby byla ohrožena sama podstata historického jádra. Možná ani nechtěli: autoři nákladných přestaveb jsou ochotni městské pokladně platit za pronájmy městských budov či prodej obecních parcel nepochybně mnohem více, než kdyby museli provádět opatrné restaurace, při nichž se vložené prostředky vracejí o něco déle. Po více než století snahy o městskou regulaci tak Praha opět stojí na počátku bolestného boje o jasnou myšlenku svého rozvoje.

Stavbaři mají vždycky pravdu

Správa památek v Praze rovněž stojí za víc než krátkou poznámku. Podobně jako ve všech okresech existuje i na pražském magistrátě památkový odbor. Má schvalovat všechny stavby a přestavby budov, které mohou nějak ovlivnit historické dědictví. Jeho úředníci jsou ale podřízeni nejen svému starostovi či tajemníkovi, ale také ministerstvu kultury. Ministr je podle všech pravidel státní správy jejich nadřízeným v „metodických“ otázkách: pokud by rozhodnutí úředníků nějakou památku poškodilo (ať už vinou nátlaku městské rady nebo investorů), může jejich verdikt zamítnout. Ve skutečnosti ale ministr nestihne kontrolovat památky v každém okrese, a proto za něho agendu vyřizují krajské ústavy památkové péče. „Ministerské“ ústavy tedy dokumentují památky ve svém kraji, vymýšlejí cesty, jak se o ně nejlépe starat, a zároveň dohlížejí, zda okresní památkářské odbory rozhodují správně, případně mají právo jejich verdikt zrušit. Má to svou logiku: odborné ústavy mají od stavebních lobby větší odstup než běžné úřady.

Bohužel, v Praze je to jinak. Nevadí, že hlavní město má vlastní památkový ústav. Na rozdíl od jiných měst ale právě zdejší magistrátní rada získala pravomoc jmenovat jeho šéfa. Pokud by tedy znalci památek nesouhlasili se záměry městských úředníků, drží magistrát dostatečně silné páky, aby se jich zbavil. O tom, že pražská radnice dokáže nepohodlným odborníkům zatopit, se přesvědčili lidé z ústavu nedlouho před komunálními volbami.

Šéfem památkového ústavu jmenoval primátor Koukal před pěti lety architekta Pavla Pirkla. Okamžitě po svém nástupu se dostával do tvrdých střetů s podřízenými. Ti si stěžovali, že z důvodů, které obvykle nikomu nevysvětloval, často a očividně bez znalosti věci zásadně měnil stanoviska expertů. Proto se stávalo, že z ústavu vycházela brzy po sobě dvě zcela protichůdná vyjádření k jedné stavbě, z nichž to ředitelské bývalo k investorům vždy daleko vstřícnější. Pirkl také často zpětně schvaloval stavební zásahy, které investoři podnikli přes předchozí výslovný zákaz. Magistrát si obvykle vybral právě ředitelův názor.Díky spolupráci magistrátních úředníků a ředitele Pirkla byla například postupně povolena stavba St. Michael Mystery či takzvaná rekonstrukce Trauttmansdorfského paláce v srdci Starého Města. Stavba naproti hlavní budově magistrátu se dodnes mohla pyšnit pouze gotickým nebo renesančním zdivem a barokní fasádou, připisovanou slavnému Janu Blažeji Santinimu-Aichlovi, dnes ji investor se souhlasem nejvyššího pražského památkáře vylepšuje trojpodlažními podzemními garážemi, zastřešením dvora, a zejména novostavbou vyhlídkové věže, která má zřejmě pozorovatelům i z velké dálky dokázat, že současní stavbaři za architekty dávných staletí nezaostávají ani v nejmenším. V „trautmannsdorfském“ případě zrušilo po protestech odborníků povolení ke stavbě samotné ministerstvo kultury - ani ono však nezabránilo tomu, aby investor palác opatřil o poznání vyšším krovem, který umožní zvýšit počet kanceláří.

Mučedníci historie

Konflikty v pražském památkovém ústavu vyvrcholily loni na jaře. Ředitel Pirkl propustil zaměstnance, kteří proti některým povoleným stavbám veřejně protestovali. Akce proběhla podle osvědčeného receptu, který používají šéfové státních institucí, když se někoho potřebují zbavit. Tajemník radnice Jan Vidím navrhl reorganizaci, při níž by se v památkovém ústavu zrušilo šest míst a nahradilo šesti posty na magistrátním odboru. Pirkl poté napsal výpovědi a Vidím podle vlastních slov nabídl propuštěným místa na magistrátě. Nemůže prý za to, že nabídku nevyužili. Jedna z propuštěných, architektka Dagmar Sedláková, která pracovala v ústavu jako vedoucí dvou důležitých oddělení, naopak tvrdí, že ona ani její kolegové osloveni nebyli.

Proti „organizačním změnám“ záhy protestovala celá řada nezávislých i státních institucí včetně kulturního spolku Pražské grémium, Klubu Za starou Prahu, Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče, ministerstva kultury, petice sepsali i nepropuštění pracovníci ústavu památkové péče apod. Ve svých protestech, publikovaných převážně v časopise Architekt, se shodli na tom, že vyhozeni byli právě ti lidé, kteří (slovy stížnosti Pražského grémia) „veřejně vystupovali na obranu památkového fondu Prahy“. Pod tlakem kritiky v říjnu rezignoval ředitel Pirkl (jeho práci převzal dosavadní náměstek), to ale bylo všechno, co se v oboru péče o pražské památky od té doby změnilo.

Dopis ministra Dostála

Naději na změnu vzbudila ofenziva ministrů kultury. V květnu si Martin Stropnický a v září Pavel Dostál na pražský magistrát stěžovali u ministra vnitra (má na starosti okresní úřady a radnice). Dostál psal Grulichovi, že jenom od ledna do srpna jeho úřad přezkoumal 63 rozhodnutí magistrátu a plných 52 jich musel zrušit „pro nezákonnost nebo jiné vážné pochybení“. Šlo například o zmíněný Trautmannsdorfský palác, dostavbu paláce Astra, novostavby v Divadelní ulici na Starém Městě nebo chystanou instalaci přehnaného množství reklamních panelů, které má provozovat firma Decaux. Ministr odsoudil i „reorganizaci“ pražského památkového úřadu, tím spíše, že s ní jeho úřad „písemně zásadně nesouhlasil“. Zklamaně dodal, že Praha vůbec nesplňuje podmínky, které stanovilo UNESCO pro ochranu významných památek. Ministr vnitra zatím jenom slíbil podniknout počátkem roku inspekci.

Stropnického i Dostálův dopis citoval při jednání pražského zastupitelstva koncem září jeho člen Karel Berka. Stěžoval si na práci památkového odboru magistrátu a upozornil, že jeho vedoucí pracovníci „nesou odpovědnost za vytvoření korupčního prostředí“. Berka připouští, že to nemůže jednoznačně prokázat, má však mnoho nepřímých důkazů včetně nepochopitelně nízkých pokut za nepovolené stavební zásahy. Berka si za své stížnosti od tajemníka Vidíma vysloužil trestní oznámení za pomluvu, policie ale případ odmítla.

Díky Berkovi nakonec pražské zastupitelstvo vyzvalo radu, aby ještě koncem minulého roku zkontrolovala úroveň památkové péče a napsala o tom zprávu. Tajemník ovšem vysvětlil, že vinou voleb se termín posune nejméně do letošního jara. V Praze tedy trvá stav, kdy není problém téměř každou památku přestavět a nenávratně poškodit.

Primátorská odpověď

Pokud budou noví pražští poslanci dost odvážní, aby magistrátu nařídili stanovit jasné regulační podmínky v Pražské památkové rezervaci, mohou nahradit nešťastně zrušenou vyhlášku. Jestliže navíc podřídí pražský památkový ústav ministrovi kultury, který o to již neoficiálně požádal, zmizí střet zájmů, který přivedl památkovou péči v Praze do slepé uličky.

Konšelé si dlouho neuvědomovali, že hrozí ostuda, která přesáhne zdi jejich magistrátních kanceláří. Ještě v září propagoval radní Filip Dvořák zcela bezelstně v Mladé frontě Dnes stavbu podzemních garáží pod Staroměstským náměstím, i když by se tím zničily doklady nejstaršího osídlení Prahy: „Chci, aby město žilo, a ne aby nám chcíplo před očima. Kdyby se mohly kopat garáže, nemusely by se bourat zadní trakty domů.“ Těsně před komunálními volbami ale kritika donutila primátora Koukala, aby obnovil památkovou radu (rozpustil ji před šesti lety během sporů o demolici novobarokního Špačkova domu na Novém Městě). Než se s ní stačil poradit, prohrál volby. Jeho nástupce Jan Kasl dal okamžitě po nástupu najevo, že i on považuje památky za primátorskou věc. Znalci ocenili jeho slib, že vytvoří jasná pravidla ochrany pro domy, které jsou v evidenci památkářů. Zároveň by si ale přál, aby se ministerský ústav sloučil s magistrátním odborem - o svých památkách prý musí rozhodovat samo město. Jak by si takové rozhodování představoval, naznačil krátkým profilem ideálních zaměstnanců památkového ústavu: měli by to být lidé, kteří se nebudou bát podepsat demoliční výměr domům v městské rezervaci, když nebudou v seznamu památek. Aby běžný občan pochopil, co tím primátor myslí, stačí připomenout, že na proslulé Pařížské třídě je v evidenci památkářů pouze Staronová synagoga a jeden sousední dům.

Světový památkový fond (World Monument Fund - WMF) byl založen v roce 1965. Za dobu své existence spolupracoval na 165 projektech záchrany kulturních památek v 51 zemích, k nimž se v roce 1990 přidala i Česká republika. Na rozdíl od organizací, jako je například Program světového a kulturního dědictví UNESCO, které sdružují státní organizace a zástupce vlád, je WMF organizací jednotlivců, kteří usilují o zachování kulturního dědictví. První seznam stovky nejohroženějších památek byl vyhlášen v roce 1996. Jeho účelem nebylo jen varovné vztyčení prstu, ale rovněž konkrétní nabídka finančních prostředků na pomoc záchrany památky. Praha ji zatím odmítá.

Autor studuje dějiny umění.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].