Oroduj za nás, svatý Václave

V historii české společnosti existuje několik zlomových momentů, kdy po vlně mohutného národního vzepětí dochází velmi rychle k vystřízlivění. Zatímco okamžiky euforie rozezvučely v českém člověku nejušlechtilejší struny, následná kocovina znamenala přehlídku jeho nejhorších vlastností. V tomto směru je současná „blbá nálada“ sice jen nezávazným tanečkem, ale pohled do vlastní minulosti ukazuje, jak se nespokojené hopsání může při vydatném přísunu paliva poměrně rychle změnit v pekelný tanec.Nemusíme chodit daleko, přímo učebnicovým příkladem nám mohou být události před šedesáti lety. Důvodem deprese byl tehdy pád ideálů, o které se společnost po celou řadu let opírala a které se zdály neotřesitelné. A řekněme to přímo: těmito ideály byly z velké části iluze o nás samých. Stejně jako jsme se po listopadové revoluci považovali za nejtalentovanějšího žáčka z „rodiny“ bývalých sovětských satelitů, což nás jakoby opravňovalo přehlížet varovné signály (nepořádek na kapitálovém trhu, nedotažená transformace, nefungující trh s byty, rasismus apod.), tak jsme se i po vzniku samostatného Československa v roce 1918 cítili hýčkanými dětmi západních velmocí. Díky rychlému rozvoji liberálně-demokratického systému nás západní mocnosti celkem oprávněně považovaly za vzor pro ostatní nově vzniklé středoevropské státy, což ještě zesílilo ve 30. letech po nástupu autoritativních režimů v okolních zemích, kdy Československo představovalo relativně stabilní ostrov demokracie uprostřed…