Jakýpak nůž na hrdle

Na nové desce Vladimíra Mišíka Nůž na hrdle lze dost zřetelně sledovat úroveň současného hudebního života v Čechách. Je-li řečeno „hudebního života“, jsou tím míněny dvě činnosti, jež těsně souvisejí se samotnou tvorbou a měly by jí sloužit: tou první je dramaturgická a editorská erudice vydavatelů, druhou pak hudební kritika.

Doneseno na tácu

Mišíkův vydavatel (Columbia/Sony Music Bonton) znovu prokázal, že by po něm chtěl moc ten, kdo by od něj čekal tvůrčí korekci muzikantů namísto mechanického vydání nahrávky, kterou do firmy donesou na tácu. Je až trapné připomínat, že ve světě je producentská spolupráce běžnou a velmi plodnou praxí: stejně jako film opravdu potřebuje dramaturga a kniha redaktora (mají-li dopadnout zdárně), je při vzniku desky užitečný (a občas nezbytný) producent. Koneckonců ani hvězdy formátu Boba Dylana se nerozpakují pustit si k tělu koncepčního hlídače a právě starší zavedení interpreti tak v posledních letech jemně a bez znásilňování vlastní poetiky udržují svůj výraz živý v měnícím se kontextu. U nás se ví o několika muzikantech, kteří dokážou „ohlídat“ cizí tvar (Ivan Kral, Muchow, Koller), ale vlastně se tu producentský systém nikdy příliš nepodporoval. Zákonitě tu tedy dnes nejsou osobnosti, které by - aspoň v malém českém měřítku - byly souměřitelné s Danielem Lanoisem, Rickem Rubinem, Mitchellem Froomem, Billem Laswellem, Michaelem Brookem a mnohými dalšími, kteří vlastní tvorbu dávno odsunuli do pozadí a jsou…