„Jmenuji se Joe. Jméno je to jediné, co mi zůstalo,“ říká o sobě hned v úvodu ústřední postava zatím posledního snímku významného britského režiséra Kennetha Loache, který nese stejný název. Toto střízlivé konstatování je zároveň i leitmotivem celého příběhu o sedmatřicetiletém Joeovi Kavanaghovi a partě jeho kamarádů, kteří se léčí z alkoholové nebo drogové závislosti a které má jako starší a zkušenější na starost. Znají se už léta, neboť po celý život nevystrčili nos z jedné zapadlé čtvrti Glasgowa a vesměs spolu, ještě před léčebnou, pili. Jsou obyčejnými lidmi obyčejného života, který se rozjel směrem, který nečekali. Proto se jejich suchou přítomností stala chudá státní podpora a s tím související problémy na pracovním úřadě, tvrdá abstinence a pak - fotbal. Od prvního okamžiku filmu dominují kvalitní herecké výkony a jejich režisérské vedení. Jak naprostých naturščiků v podání chovanců z protialkoholní léčebny v Glasgowě, tak i profesionálů Louise Goodallové v roli Sarah a Petera Mullana jako Joea. Mullan za roli Joea obdržel v loňském roce v Cannes ocenění pro herce nejvyšší.
Nic než fotbal
Na všech hrdinech filmu je proto patrná nervozita a latentní úzkost i z těch nejobyčejnějších věcí, které život dennodenně přináší. Joe pokročil v odvykání alkoholu nejdále, a proto mu bylo v rámci kúry svěřeno sestavit ze svých chráněnců třetiligový fotbalový „tým snů“, který zároveň koučuje a vozí na předem prohrané zápasy starým otřískaným tranzitem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
