Konec hegemonů z Národní

Ve středu 22. listopadu 1989 přilepil kdosi na vitrínu tehdejšího knihkupectví Čs. spisovatele na Národní třídě (Topič) velkou a dobře viditelnou ceduli s nápisem: „Spisovatelé nám píší, ještě spíme na Dobříši“. Šlo o stručný a jasný komentář k situaci: po celých pět dnů převratu, když už se přidávali i fotbalisté nebo estrádní zpěváci, nebyl Svaz českých spisovatelů (SČS), reprezentující tehdy oficiální, lépe řečeno vydávané spisovatele, schopen jediného činu, gesta nebo jen vyjádření. Jako by náhlý krach režimu paralyzoval i je a zanechal v naprosté bezradnosti, opuštěné a zmatené. Až právě v tu středu se sešel výbor a odhlasoval neslaný nemastný text, v němž je sice odsouzen brutální zákrok na Národní třídě, ale jedním dechem se dodává, že je „nutné zříci se praktik represí a přejít od argumentů síly k síle argumentů“. I to se výboru zdálo pravděpodobně příliš odvážné. Přijal proto ještě jeden text, pojmenovaný jazykem úvodníků K aktuální úloze spisovatele, který byl určen jen soudruhům v Rudém právu. Stálo v něm: „Sdílíme rozhořčení studentů a intelektuální sféry. Nedejme se však strhnout vášněmi, a tím méně pak neukojenými ambicemi některých jednotlivců a skupin. (… ) Pro nás, české spisovatele, není jiné alternativy než socialismus,“ ujišťovali literární funkcionáři pro všechny případy. Normalizační Svaz spisovatelů v čele s nadekretovaným výborem zůstal spolehlivou „převodovou pákou“ režimu až do jeho sametově hořkého konce. Vzhledem k tomu, že literatura byla…