Respekt mi nikdy nebyl lhostejný

Respekt je jediný časopis, u něhož jsem schopen si vybavit, jaký poměr jsem k němu měl v různých obdobích uplynulých deseti let. A nebyl vždy jednoduchý a kladný. Není to příběh čisté a nezkalené lásky, ale spíše různých forem respektu i despektu. Především mi však Respekt nikdy nebyl lhostejný. Od počátku je na něm cenné právě to, že jeho lidem nejsou lhostejné věci, o kterých píší. Lhostejnost je totiž určitě nejvážnější nemocí české žurnalistiky, která plodí každodenní zhoubné bujení v podobě nekompetentních a povrchních článků. V tomto ohledu je pro mne týdeník Respekt učebnicí základních profesionálních postupů. Na Respektu mi dříve lezlo na nervy, že z něj čišelo vzezření slonovinové věže, z níž se mnozí jeho autoři dívají na ten malý hnusný český svět a přitom shledávají, jak vysoko nad ním ční. To mi ovšem vadilo často i jinde (kupříkladu v LN). Byl to i Respekt, který ve zlaté éře budování kapitalismu fungoval jako interní médium českého politického establishmentu, stejně jako jiné noviny (včetně LN). U Respektu to vše mělo jen o něco kultivovanější provedení, než bylo tehdy obvyklé. A stejně jako jiné noviny Respekt za tento přístup tvrdě zaplatil ztrátou části čtenářů, kterou si obvykle novináři v Praze mylně vykládají jako paradoxní ocenění, že nepíší pro každého blbce. Poslední, velmi šťastné období Respektu ovšem ukazuje, že redakce je dnes již ke svým čtenářům mnohem přívětivější. Po deseti letech různých citových komplikací se moje čtenářské manželství s…