Skuhráme na Sinaji

Deset let po revoluci jsme v podobném rozpoložení, v jakém se nacházel Mojžíšův lid po vyjití z Egypta - během své čtyřicetileté pouti po Sinaji. „Za komunistů bylo líp,“ zní dnes krédo skoro poloviny Čechů. „V Egyptě bylo líp,“ ozývaly se před třemi tisíci lety početné hlasy těch, kteří byli právě vedeni z egyptského otroctví do země zaslíbené. Již vícekrát bylo řečeno, že slovo otroctví je tu zavádějící: realita odpovídala více Husákovu Československu a povinným razítkům zaměstnavatele v občanském průkazu než představě otroků přikovaných k veslům na galérách; na místě jsou spíše výrazy poroba či nesvoboda. Oba režimy navíc zajišťovaly sociální jistoty. Proto také Mojžíšův lid na cestě ke svobodě skuhral a kveruloval. ("Kéž bychom byli zemřeli rukou Hospodinovou v zemi egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídali chleba do sytosti; neboť vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste usmrtili všecko toto shromáždění hladem. " 2M 16,3) Po pravdě řečeno, kdyby tehdy existovaly průzkumy veřejného mínění, Mojžíšův rating by stěží překročil pár procent. Co z toho plyne? Vidíme, že skuhrání po ztracených sociálních jistotách není jen současný, postkomunistický fenomén, jak se občas říká při pohledu na skóre grebeníčkovců. Jde o obecný archetyp lidského chování. Mojžíš se ale nemusel spoléhat na volební výsledky, spoléhal se na pomoc Hospodina, a proto také nakonec dovedl svůj lid do Svaté země. Tento největší výkon celého starozákonního příběhu se každoročně…