Česká cesta

Skoro deset let už kráčíme od Varšavské smlouvy k Evropské unii, od komunismu k demokracii. Podle Václava Klause jsme v Unii mohli hrát velkou roli, ale, jak řekl minulé úterý v Brně, „sebezničující destruktivismus“ nás oslabuje natolik, že už jsme prošvihli šanci, aby nám tam někdo naslouchal. Přitom jsme těm zabedněným zápaďákům měli tolik co říct. Dokonce nám teď, jak se vezeme z kopce, hrozí, že se v EU rozpustíme jako kostka cukru v kávě. Co se s tím dá dělat? Zůstat stranou na talířku, nesladit, jít svou českou cestou. Liberálové nám sice tvrdili, že žádná třetí cesta neexistuje, ale teď se jedna začíná přece jen objevovat.

Vzdorovat destruktivistům

Popravdě řečeno na tom nejsme tak hrozně. Není pravda, že nemáme posluchače. Někteří naslouchají až moc - jak dokázal svým neslušným, diplomata nehodným vystoupením při své návštěvě v Česku britský náměstek ministra vnitra O'Brien. Neslyší sice jako Petr Pithart růst trávu, ale zato zeď v Matiční ulici. Co se stará? Ať si udělá pořádek doma, v černošských ghettech Londýna, chytrák. Jsou ale taky lidé, kteří naslouchají s upřímným zájmem. Třeba na jugoslávské ambasádě. Tak dlouho tam předsedu sněmovny Václava Klause zvali, až se ustrnul a navštívil je. Termín byl dohodnut předem, takže prezentace jeho knihy „Česká cesta“ nešla odložit. Kdo mohl vědět, že datum bude tak nešikovné? Na vahách leželo, zda odmítnout ty, kteří chtějí naslouchat, nebo riskovat, že bude návštěva ambasády vypadat jako…