V necelých pětasedmdesáti letech zemřel po dlouhé nemoci František Vláčil. Ještě v prosinci hovořil do videokamery: tělo na vozíku, ale hlava jasná a věty z nadhledu - znal svou cenu. Podezřelé, ne-li protivné slovo „filmař“ mělo u něj původní váhu: viděl věci v obrazech snad ještě dřív, než o nich začal uvažovat. Kdo s ním mluvil, mohl v něm tušit „dalekovidce“, který tu zvláštně je i není: chvílemi jako by „seděl“ víc na středověké tvrzi, v barokním mlýnu či v sudetském úvozu než u stolku, kde právě - naprosto věcně - mluvil. Svět byl pro něj příroda, do které vrostl lidský „werkstatt“ - dílna: Vláčil byl člověk technický a rukodělný. Fajnšmekr doteku, splynulého s pohledem. Když bral do ruky kus dřeva, plnicí pero, skleněný střep, stránku scénáře, měl „to ono“, svou intuici, v oku i v konečcích prstů. Všechna proslulá „básnivost“ u něho začínala v ostrých smyslech a přesné vizi. Většinou s bezohlednou jistotou věděl, co chce dělat a co „tam“ - v obraze a zvuku - potřebuje mít. Nač stále užívat to velikášské slovo geniální, Vláčil byl prostě v české kotlině už od figury, tváře i oka „jiný“ a posedle se toho držel.
Gotika a baroko
Jako Alfréd Radok či Orson Welles neprošel žádným filmovým školením, dokonce ani žádnou režisérskou asistenturou. Také se objevil „odjinud“ - z kunsthistorie a od estetiky, které v letech 1945- 1949 studoval na brněnské filozofické fakultě. Zažil tam ještě Mirko Nováka, Alberta Kutala a Vojtěcha Volavku. Později,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu