Film V kůži Johna Malkoviche, uvedený do kin minulý čtvrtek, přináší několik velmi příjemných překvapení. Klíčem jeho úspěchu je jistě scénář Charlie Kaufmana, obsahující snad nejpůvodnější zápletku od Lynchovy prvotiny Mazací hlava (1977). Příběh, jenž není odvozen ani z literární tradice, ani od žádného z ryze filmových žánrů, je umocněn nečekaně uměřenou režií Spika Jonze, stejně jako hudbou Cartera Burwella spolu s Dany Elfmanem, nejlepším filmovým skladatelem současnosti.
Kam ústí tunel
Spike Jonze pochopil, že složitá forma Kaufmanova scénáře, v níž se skrývá neobvyklá teoretická teze, vyžaduje maximálně přímočaré ztvárnění. Jakoby proto akceptoval fakt, že všechny známé filmové postupy byly použity nejpozději před koncem 50. let a že veškerá novější tvorba, včetně videa, je pouze snahou o jejich nové poskládání. Přijetím této druhotnosti vytváří Jonze styl, jenž se obrací přímo proti proudu, v němž pluje současná komerce typu Pláže nebo filmu Human Traffic. Pro ni jsou typické paranoidní struktura obrazu, zvýrazněná technickými prostředky, k nimž patří stereotypní střídání nadhledu a podhledu a deformace pole záběru, soustředěná zejména do jeho okrajů. Tomuto uzavírání lidského myšlení i obrazu, dobře patrnému ve většině televizních reklam, se Jonze a jeho kameraman Lance Acord vyhýbají klasicky rámovaným obrazem, který vede ven z jedince (deformace záběru náleží jen dějům v traumatizovaných oblastech nevědomí Johna Malkoviche a šimpanze…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
