Když zemře otec

Franz Kafka psal svůj proslulý Dopis otci jistě i proto, že se chtěl něčemu vzepřít. Pokoušel se synovskou antipatií, spojenou s vlastním ponížením a nastolením otcovsko-synovského vztahu jako vyčerpávajícího zápasu, postavit otcovskému portrétu, spějícímu k neživotné posvátnosti ikony. Pražský rozervanec zahlédl svým ironizujícím zrakem za stínem vlastního otce hlubokou propast, jíž je osamělost emancipovaného člověka. Nezbytnost oddělit se od rodičů, zničit v sobě závislost na nich nebo se alespoň s jejich existencí vypořádat lze vystopovat u každého lidského jedince i podle Junga. A také americký židovský spisovatel Paul Auster se v nedávno přeložené próze Vynález samoty pokouší vzdálit od svého mrtvého otce. Činí tak proto, aby sám mohl žít a stát se otcem a aby (jako vedlejší produkt tohoto složitého procesu) vynalezl osamělost člověka. Tedy tvora, který navzdory ustavičným snahám rozplynout se ve vztahu k druhé bytosti (Martin Buber) jen víc a víc dotváří chrám své izolace.

Posmrtná rekonstrukce

Podle antické tradice by člověk měl nejprve poznat sám sebe, aby mohl hledat tváře druhých bytostí. Dávno před objevem psychoanalytické metody lidstvo dospělo k poznatku, že teprve jakýmsi obkroužením jedincovy osamělosti může bytost pozvolna zrát k činům, které ji spojují s ostatními tvory. Myslíme si, že známe dobře své předky, jejichž bychom měli být otiskem, abychom se pak sami mohli zrcadlit ve svých dětech. Stačí ale, když člověku zemře otec…