Jaro je tady, uváděl Ludvík Vaculík svůj každoroční březnový fejeton s nadějí, že se snad s probouzející přírodou něco změní i ve společnosti. Letošní jaro dorazilo opožděně, až v dubnu. Příroda reagovala, společnost nikoli. Jako by uvázla na mrtvém bodě, ze kterého se nemůže hnout. Přitom by měla co dohánět, a to nejen proto, že to po ní čas od času žádá Evropská unie, do které chce vstoupit. Místo toho nastupuje typický tuzemský zvyk: Dokud není průšvih, netřeba se znepokojovat. Jeden z ministrů Miloše Zemana se v neformální diskusi vyjádřil: „My všichni, co jsme tady, nějak bydlíme. Nebo se mýlím? Tak vidíte, že to s naší bytovou politikou není tak zlé.“ To je důležité. Praktická neexistence pružného trhu s dostupnými byty a nájmy, nemodernost bytové struktury a z toho vyplývající malá mobilita pracovní síly, to už jsou pro něho věci vedlejší. Nějak to prostě funguje, tak co. Takový přístup je příznačný nejen pro bytovou politiku. Nikde se toho příliš neděje a také na politické scéně rotují stále stejné tváře a stejné fráze. České společnosti chybí dynamika a není divu, když smlouva, na základě které úřaduje vláda, se zaklíná politickou stabilitou. Společnost si příliš zvykla na paradoxy politiky opoziční smlouvy – údajně opoziční strana ODS se zavázala, že se nepřipojí k žádné iniciativě na vyslovení nedůvěry vládě! A ne dost na tom, místo soustředěného tlaku na vládu uklidňuje smluvní opozice veřejnost: Nebojte se, vyspělé státy nám nebudou nic diktovat, jsme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu