Prvního ledna letošního roku skončil státem garantovaný monopol Českého Telecomu na vnitrostátní hlasové služby a trh se otevřel konkurenci. Kdo však očekával, že následujícího dne najde ve schránce letáky s nabídkou nejméně dvou konkurenčních společností vnucujících levnější a kvalitnější telefonování, ten byl zklamán. Proč vlastně? Důvodů je samozřejmě více. Některá očekávání spojená s liberalizací byla přehnaná a naivní. Někde skutečně začal po zrušení monopolu fungovat vysoce konkurenční trh (Velká Británie, Německo), v jiných zemích se pro drobného zákazníka změnilo jen málo. Záleží na tom, jak atraktivní je příslušný národní trh pro velké světové operátory, a na kvalitě provedení liberalizace. A tady je problém: zdejší hra je rozehrána špatně.
Hřiště je křivé
Česká liberalizace je od samého začátku zatížena několika nedostatky. Zpočátku se za hlavní z nich pokládal paragraf 78 telekomunikačního zákona. Podle něj se dva aspekty liberalizace trhu odkládají o osmnáct měsíců, tedy do poloviny roku 2002. Jde o přenosnost čísla (změníte-li operátora, můžete si vzít své číslo s sebou, takže navenek se vůbec žádná změna neprojeví) a vytáčenou či pevnou volbu operátora (v rámci konkrétního hovoru anebo předvolbou lze stanovit, kterou síť použijete). Právě proto dnes nemají konkurenční operátoři co nabídnout běžnému spotřebiteli: přes síť Českého Telecomu se k němu jednoduše nedostanou. Až koncem loňského roku vyšel najevo jiný nedostatek zákonné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu