Nový vůdce, stará parketa

Minulý čtvrtek si, tři sta tisíc řadových členů britské Konzervativní strany v přímých volbách zvolilo nového lídra, který vystřídá neúspěšného Williama Haguea. Z krátkého seznamu se dvěma jmény si početná armáda straníků, jejichž průměrný věk je pětašedesát let, vybrala pravicově zaměřeného Iaina Duncana Smithe. Toryové, nacházející se od drtivé porážky v roce 1997 v opozici, se tak vyslovili pro pokračování protievropské strategie, kterou razil už Hague. A to přesto, že jim v červnových volbách přinesla prohru a potupu: ve srovnání s výsledkem před čtyřmi lety získali jen jednoho poslance navíc.

Potvrzení tvrdé linie

Nabízí se otázka, co je pro nejúspěšnější partaj v západní parlamentní historii přednější: následovat protievropské principy nebo se pokusit opět dobýt moc? Její manévrování vyvolává dojem, jako by se dostala do podobné situace, v níž se ocitla „stará“, tedy předblairovská labouristická strana v osmdesátých letech. Posedlost pravověrnou socialistickou doktrínou jí přivodila jedno volební fiasko za druhým. Nový šéf konzervativců byl zatím jen nepříliš známým mluvčím opozice. Za Majorovy vlády v letech 1990–1997 stál v čele stranických vzbouřenců, kteří se ohradili proti podpisu Maastrichtské dohody. Odmítl proto vstoupit do vládního kabinetu. Jeho nynější krédo v boji o křesla předsedy bylo srozumitelné: Nikdy nehodlá souhlasit se vstupem Spojeného království do evropské měnové unie. Zásadně tak přitvrdil dosavadní Hagueův váhavý…