Pobavím vás k smrti

Dylan Carlson mluví silácky a taky scestně. Slova hledá obtížně a občas ztrácí schopnost artikulace. Kůži na obličeji má posetou charakteristickou vyrážkou, jíž si člověk často všimne i na tvářích pražských narkomanů. Do kamery se dívá hodně nezaostřeným pohledem. Vypráví asi jediný příběh, který od něj v posledních letech svět chce slyšet: historku o tom, jak on a jeho slavnější přítel Kurt Cobain šli na jaře roku 1994 do obchodu se zbraněmi koupit pušku, kterou si kamarád o pár dní později prostřelil hlavu. Carlson tehdy našel jeho tělo.Při sledování scény z tři roky starého dokumentárního filmuKurt a Courtney člověka napadá, jak by asi dnes vypadal Kurt Cobain, kdyby žil. Nebyla by z něj už jenom trochu luxusnější verze Dylana Carlsona (součástí jejich přátelství zjevně bylo vzájemné obstarávání a společná aplikace nejrůznějších jedů)? Jenomže to je dost hloupá otázka. Kdyby se Cobain dožil dneška, asi by se o něm tolik nepsalo. Součástí kouzla, díky němuž odstartoval svou krátkodobou revoluci v hudebním průmyslu, totiž byla i smrt, která mu už tehdy koukala z očí.Ta zmíněná revoluce začala přesně před deseti lety: v září 1991 vydala Cobainova kapela Nirvana desku Nevermind. Aniž by album mělo nějakou výraznou „marketingovou podporu“, a aniž by Nirvana před jeho vydáním byla široce populární, přeskočilo Nevermind pět měsíců po vydání v žebříčcích prodeje aktuální novinku Michaela Jacksona. Přivedlo tak mnohé firemní manažery k názoru, že alternativní rock je žánr, do…