Říkej mi mistře

„Slovenskóóó, Slovenskóóó, Slovenskóóó,“ neslo se druhou květnovou neděli ulicemi Bratislavy i dalších slovenských měst. Většina z desítek a stovek tisíc slovenských mladíků a dívek poprvé ve svém životě zažívala pocit hrdosti na vlastní zemi - na Slovensko, které se stalo nejlepší na světě. Byť jen v prohánění černého touše po ledu.

Fanoušci bez známých

Byli hrdí na zemi, z níž každý rok odchází desítky tisíc z nich studovat, pracovat nebo prostě žít do ciziny. Jak uvádí statistiky, tento proud stále mohutní. Slovensko těm schopnějším z nich často nedokáže nabídnout dostatečnou možnost uplatnění a mnohdy nedává ani šanci vystudovat. Odjíždějí do Česka, Rakouska, sklízet ovoce do Španělska, opatrovat děti do Velké Británie nebo mizí ve Spojených státech, kde má díky rozsáhlé emigraci v minulosti snad každá slovenská rodina nějaké příbuzné. Odjíždějí nejen za lepším, ale také utíkají před všudypřítomnou korupcí, bez níž se těžko dostává už na střední školu a na vysokou už to bez ní nejde. Prchají před klientelismem, kterému se říká „mít známé“. Utíkají i před politiky, jimž už ani trochu nevěří. Dzurindova vláda je pro ně stejně zkorumpovaná jako ta Mečiarova a prezident Rudolf Schuster je pro většinu z nich jen „starý komunista“. Právě tato generace, která už od dětství ví, že zbohatnout slušnou prací na Slovensku v podstatě nejde, zato při činnostech na hraně nebo za hranou zákona to jde snadno a rychle, prožívala vítězství slovenských…