Aby les přežil, nosím do něj dřevo
Velmi mě potěšil článek Jak se do lesa volá (Respekt č. 18/2002). Restituovala jsem malé lesní hospodářství a výsledky mého pozorování se přesně shodují se závěry autorů článku. Převzala jsem les plný kůrovce, oslabený, prořídlý, který se po vichřici v lednu 1994 přeměnil v mnohahektarové paseky, jejichž zalesnění stálo miliony. Stále přitom není u konce. Některé plochy zalesňuji už potřetí a mnohokrát mě napadlo, že sama příroda se brání zalesňování dřevinou, která není perspektivní. Mrzí mě však, že autoři píší jen o lesnících a nezmiňují také majitele lesa. V tom je podstatný rozdíl. Lesníci - zvláště dnes, kdy se odtrhla myslivost od lesnictví - totiž mají samozřejmě zájem na neustálém „pohybu“ v lesních porostech, protože je živí. Naše zákonodárství totiž dělí přírodu na dvě části, živočišnou a rostlinnou, a to se musí vymstít. Vlastně se už vymstilo. Státní lesy si ponechávají jen minimum honitby ve vlastní režii a zbytek pronajímají - škody, které napáchá zvěř na lesních porostech, jsou pak nepředstavitelné. Obdobné je to v lesích soukromých. Jen málo soukromých a obecních lesů má totiž povinně požadovanou rozlohu minimálně 500 ha souvislých honebních pozemků. Lidoví myslivci, kteří si v převážné většině tyto honitby najímají, nemají čas ani znalosti, aby uchovávali vyrovnaný stav zvěře, a lesníci jsou bezmocní. Kdyby mohli svým zaměstnavatelům…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu