Při zprávách o eskalujícím rusko-čečenském konfliktu neměl v první polovině devadesátých let český čtenář se sympatiemi k jedné či druhé straně větší problém. Vybaven trpkou zkušeností dvacetileté bratrské pomoci Sovětského svazu musel dát tváří v tvář brutalitě, se kterou ruské armádní jednotky devastovaly malou severokavkazskou zemi, za pravdu čečenským bojovníkům, bojujícím s nasazením vlastního života. Kulisy vleklého rusko-čečenského konfliktu se ale s postupem let změnily. Na severním Kavkaze přibylo chaosu, ve kterém není lehké se vyznat. Při nedávném pohledu na ozbrojené čečenské teroristy a teroristky s islámskými symboly na hlavě, chladnokrevně beroucí 700 nevinných moskevských rukojmích, se mnohý dřívější obránce práv malých národů neubránil jednoduché otázce, jestli cítit sympatie i k těmto lidem.
Vojna a mír
Podobnou otázku si v českých i zahraničních médiích pokládali minulý týden mnozí komentátoři. Názory se různily, souhrnným výsledkem byly v zásadě dva obvyklé tábory. Jedna část stranila i nadále malým a utlačovaným Čečencům, i když proti přesile používají nepřípustné teroristické metody. Druhá tyto způsoby naopak striktně odmítla a podpořila ruskou stranu v protiteroristickém tažení. Tříbení názorů připomínalo v mnohých ohledech fotbalový zápas: „dobří Čečenci“ versus „zlí Rusové“, případně naopak. Podobně zjednodušené vidění problému opakují média v případě Čečenska notnou řádku let.
Podrobnější…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
