2002/48

Sabina Slonková dodnes nemůže zapomenout na tu chvíli, kdy jí policie oznámila, že po ní jde nájemný vrah. Od toho dne uplynuly už čtyři měsíce, údajní organizátoři jsou pod zámkem a na hlavního podezřelého – Karla Srbu – byla minulý týden podána obžaloba. Zázrakem zachráněná novinářka přesto klid necítí. „Karlem Srbou to nekončí, sahá to mnohem dál,“ vybavuje si slova, kterými ji v červenci po zatčení čtyřčlenné skupiny pachatelů varoval ministr vnitra Stanislav Gross. Ten dnes odmítá svoji tehdejší větu komentovat. „Ve vyšetřovacím spisu nejsou žádné přímé důkazy, že by za vraždou stál někdo jiný než Karel Srba,“ přikyvuje k ministrovu mlčení i státní žalobce Barnabáš Liška. Podle důvěryhodných informací však speciální policejní útvary dodnes prošetřují, zda plánovaná vražda nesouvisí s více než stomiliardovou vládní zakázkou na stavbu dálnice D47 z Lipníka do Ostravy. Cena za tuto silnici je podle odborných odhadů předražena minimálně o 50 miliard. A smlouvu, podepsanou pár dní před odstoupením vlády Miloše Zemana, označují v dubnové zprávě pro českou vládu experti z Evropské investiční banky za dokument nesoucí všechny znaky korupce státních úředníků.

Listopadový pohřeb devítiletého Jakuba Tejkla na královéhradeckém hřbitově provází kromě smutku i nepřízeň počasí a dohled soukromé ochranky. Hloučky lidí trousící se ve vlhkém, chladném ránu k obřadní síni sledují bdělé oči uniformovaných strážců. Mají za úkol odhánět novináře, jejichž příchod je očekáván s obavami. Některé se podaří odradit od vstupu už u hlavní brány, jeden z fotografů je ale odhalen teprve u smuteční síně. „Běžte pryč, nebo vám rozbiju hubu. Tady fotit nebudete,“ říká tlumeným hlasem do ticha mohutný muž drobnému reportérovi s fotografickou brašnou. „Hřbitov je veřejný, zůstanu tady,“ namítá fotograf, vytáhnout objektiv se ale neodvažuje. Smrt dítěte představuje vždy obrovskou tragédii a vzhledem k okolnostem, za nichž zahynul malý Jakub, je dnes atmosféra smutečního místa obzvláště tíživá. Jakub Tejkl je poslední a nejmladší obětí českého zdolávání velehor. Toto je jeho příběh.

Praha opět vstoupila do vojensko-politických dějin. Už nebude symbolizovat jen marný zápas stavů s vojsky Katolické ligy na Bílé hoře. Téměř přesně 382 let poté, počínaje minulým týdnem, bude s českou metropolí spojován summit NATO – určitě nejdůležitější setkání, které se tu kdy konalo. Schůzka vrcholných představitelů Severoatlantické aliance měla hodně symbolický charakter. Poprvé v postkomunistické zemi a poprvé od 11. září 2001. Ale vůbec nešlo jen o symboliku. NATO v Praze prodělalo největší reformy od svého vzniku v roce 1949. Právě zde se pakt rozhodl k největšímu rozšíření ve své historii.
Co všechno se na summitu podařilo, a co se naproti tomu nezdařilo? Z vojenského hlediska byly schváleny důležité změny. Budou zřízeny síly rychlé reakce, které dosáhnou operační pohotovosti od října 2006. Bude zjednodušena struktura velení – oproti dnešním pěti místům budou velitelství jen ve Washingtonu a Bruselu. A zelenou dostane boj proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení.