Skupinový portrét v čase zlomu

Dagmar Hochová si vydobyla věhlas cykly reportážního či dokumentárně sociálního rázu, které vedle dokonalého řemesla, umělecké vnímavosti a tvůrčí inteligence prozrazují i publicistické sklony. Její snímky komentují dobu a události často výstižněji než texty. Dokládají to i portréty českých spisovatelů, které zařadila do nedávno publikované knihy Konec chleba, počátek kamení. Název pocházející ze Zaorálkovy sbírky lidových rčení výrazně charakterizuje dějinný okamžik, k němuž se tak či onak vztahují všechny fotografie. Jádro souboru vzniklo roku 1967 na objednávku Literárních novin. Před osudovým IV. sjezdem československých spisovatelů doprovázela Hochová tehdejšího redakčního eléva Bohuslava Blažka k literárním osobnostem, u nichž nebylo zřejmé, jaké postoje v nadcházejícím konfliktu reformistů s konzervativci zaujmou; Blažek s nimi dělal rozhovory a Hochová fotografovala. Úkol je natolik zaujal, že pak na vlastní pěst navštívili i největší literární outsidery, kteří dožívali zcela stranou oficiální kulturní scény a jejichž jména znal už jen málokdo. Tak vznikly slavné soubory portrétů Josefa Váchala a Bohuslava Reynka. „Vyhledali jsme je a zdokumentovali, v jakém zapomnění skromně a smutně žijí – Reynek na polorozpadlém statku se svými syny, přes ohromnou vzdělanost a sečtělost ,odsouzený' k manuálním pracím krmiče vepřů a autobusáka, a Váchal docela sám, jen s condurangem a obligátním doutníkem,“ vzpomíná fotografka v úvodu ke knize. (Condurango patřilo k…