2003/11

Může se český výtvarník dostat až do zpráv na CNN a v New York Times? Odpověď zní: Ano. Neonové blikající srdce instalované loni v listopadu na Pražský hrad Jiřím Davidem přitáhlo pozornost světových médií a zdánlivě zbytečná věc, umístěná všem na očích, vyvolala sérii ostrých polemik v novinách i mezi lidmi. Nediskutovalo se přitom jen o srdci samotném, ale i Václavu Havlovi, podobě Pražského hradu, národních stereotypech. Tak vzrušenou debatu nad uměním v ulicích Česko nezažilo od roku 1991, kdy mladý sochař David Černý přebarvil na růžovo osvoboditelský tank číslo 23. Obě události symbolizují trend, jehož hlavním sdělením je, že se zdejší výtvarní umělci zabydleli na kulturní scéně jako vtipní a provokativní komentátoři společenského dění. Nebo ne?

Ještě se nezacelily rány po rozkolu na pražské teologické fakultě a už se mraky stahují nad další vysokou školou. Tentokrát jde rovnou o budoucnost celé Jihočeské univerzity. Pochyby nad volbou do tamního akademického senátu se staly roznětkou ke konfliktu, který teď otřásá celým ústavem.
Jedna strana sporu varuje: univerzitu chce ovládnout klika podprůměrných a zabránit reformám. Druhá strana oplácí stejným kalibrem: školu ohrožují arogantní vědci, jejichž ambice vnášejí na akademickou půdu nezdravé soupeření.
Prosincová volba do akademického senátu Jihočeské univerzity byla významnější než jindy: vzešli z ní totiž senátoři, kteří budou letos na podzim volit rektora. V polovině ledna si nový senát zvolil předsedu – rozdílem jediného hlasu se jím stal vedoucí katedry práva na zemědělské fakultě, advokát Rudolf Hrubý. Záhy se však rozhořel spor.

Jsou to zdánlivě jednoduché otázky. Odpovědi na ně se totiž zdají být nad slunce jasné. Může veřejné školství prospívat zlomku dětí za cenu, že většině škodí? Mělo by dítě doplácet na neschopnost učitele? Může mocenská elita ničit život některým dětem tím, že jim brání ve vzdělávání? Každý řekne, že nic takového by se dít nemělo. Přesto je to každodenní realita našeho školství.
Velký prst úředníka začne zdejší děti rozdělovat už v šesti letech. Každé dvacáté pošle z kola ven. Pět tisíc dětí – třikrát víc než v sousedním Rakousku – dostane každý rok nálepku „mentálně zaostalé, obtížně vzdělatelné“ a alou do lavice zvláštní školy. V deseti letech potká děti další selekce. Tentokrát z normálních škol odchází desetina těch „nadaných“ na státní osmiletá gymnázia. Další životní osud dětí z obou skupin je od této chvíle prakticky jasná. Na ty první čeká v lepším případě doživotní úděl pomocného dělníka, v horším fronta na pracovním úřadě. Na ty druhé pak veškeré výhody a šance života příslušníků moderních elit.