2003/15

Za poslední týdny jsme si tu minulost připomenuli dvakrát: jednou díky seznamům StB a jednou v kině na Pupendu. Přestože nás od časů normalizace dělí jen dvacet, třicet let, jako by to už bylo z Marsu. Co vlastně ti udavači tenkrát udávali a čeho se vlastně ti udávaní tolik báli, musí nutně napadnout člověka, který tu éru nezažil osobně a objevuje ji jen z plátna biografu. Příběh Josefa Römera je odpovědí. Prozrazuje totiž, že monstrprocesy se špiony a zrádci nebyly jen specialitou temné stalinské éry. Ten Römerův, který nic netušícího mládence proměnil v oběť pro výstrahu ostatním, proběhl teprve nedávno. Právě v těchto dnech od něj uplynulo pětadvacet let.
Josefu Römerovi bylo právě devatenáct let, když se rozhodl odejít z rodného Zlína. Psal se rok 1975 a v Praze se nabízela jediná možnost, jak se vyhnout obávané dvouleté vojně. Čerstvě vyučený chovatel koní nastoupil jako řidič k podniku, který stavěl jedno z pražských sídlišť. Kdo se upsal na podobnou práci, měl naději na výrazně kratší, jen pětiměsíční službu v armádě.

Někdejší místopředseda ČSSD Jaromír Kuča je zatím největší rybou, kterou policie vyslechne v souvislosti s vyšetřováním podezřelé zakázky na stavbu dálnice D47. Vláda sice nevýhodnou smlouvu s izraelskou firmou Housing & Construction minulý týden zrušila, ale vyšetřování možné korupce trvá. Kromě Kuči se výslechům nevyhnou ani majitelé H&C, úředníci ministerstva dopravy a členové řídící komise, která zakázku vypracovala. Kolem těch nejpodezřelejších hráčů však policie zatím našlapuje po špičkách. Vyšetřovatelé v tuto chvíli nepočítají – nebo to nechtějí přiznat – s výslechem bývalého ministra Jaromíra Schlinga, který smlouvu podepsal, ani někdejšího premiérova poradce Miroslava Šloufa, který údajně zakázku pro H&C doporučil Miloši Zemanovi. Klidný zatím může být i sám buldozer celého obchodu Zeman. Nelze ovšem vyloučit, že dosavadní politická ustrašenost vyšetřovatelů je pouze maskou, která náhle spadne.

Bagdád bude Husajnovým Berlínem. Každým dnem roste jistota, že hlavní irácké město nevejde do dějin jako Saddámograd, jako past, na níž si mocná americká armáda v pouličních bojích vyláme zuby, a nezbyde jí proto než dát se na potupný ústup. Vše nasvědčuje opaku – tomu, že obětí války bude o dost méně než obětí Husajnova režimu a že irácký tyran skončí jako Adolf Hitler ve svém bunkru.
Nad Husajnovým úkrytem jistě hned nevyroste bagdádské Postupimské náměstí, plné kaváren, obchodů, galerií a všeho, co symbolizuje otevřený a demokratický svět. I Berlín musel čekat mnoho desetiletí, než pusté, zdí rozdělené prostranství nad bunkrem ožilo. Ale i kdyby to trvalo sebedéle nebo se to nakonec vůbec nepovedlo, faktem už zůstane, že Iráčanům se otevřela šance, na niž budou mnohé jiné národy ještě dlouho čekat.