Sluncem ostře nasvícenou ulicí otřískaných třípatrových činžáků se žene houf dětí. Na rohu klábosí dvě mladé matky s kočárky, o pár vchodů dál se souká početná rodina do starého žigulíku. Všední jarní dopoledne v ústecké čtvrti Předlice. Nikdo z lidí kolem nevypadá, že by musel každý měsíc přebíhat cestu, která vede na dno. Ale je to tak.
Zlatý důl
Problém zdejších rezidentů má krátké jméno – činže. Za byty ve zchátralých domech, v nichž neteče teplá voda a topit se dá jen v kamnech na uhlí, se totiž v Předlicích mnohdy platí víc než za luxusně vybavené apartmány v nejatraktivnějších částech Ústí. Nájemníci tak musí měsíc co měsíc sehnat na byt pět až sedm tisíc. To není snadný úkol pro spoustu lidí v téhle zemi a předlickým usedlíkům to navíc komplikuje ještě jeden fakt: jsou to Romové. Do Ústí přišli během komunismu ze slovenských osad za výdělkem v místních fabrikách. Většinou jde o nekvalifikované pracovníky, kteří při útlumu severočeských továren přišli o místo mezi prvními. A složitá situace neoblíbených, rozpoznatelných vyvrženců, kteří těžko shánějí práci, se pak navíc zkomplikovala i v otázce střechy nad hlavou.
Radnice ústeckého obvodu Město, pod nějž Předlice spadají, začala v 90. letech prodávat obecní domy. Postupně se jí podařilo zbavit zhruba sedmdesáti činžáků, o které projevili zájem jejich nájemníci i nejrůznější ústecké firmy. Více než deset…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
