Kdo neslaví, nežije

Jak připomíná biblická kniha Kazatel, veškeré dění pod nebem má svůj čas. Zdá se však, že při historické schůzce EU v Athénách hlavy států a vlád na tuto důležitou poučku zapomněly a den, který se měl stát svátkem čiré radosti, proměnily v hlučnou a upachtěnou chvíli. Možná jim přitom ani nedošlo, jak obrovskou příležitost promarnili a jak velkou škodu tím způsobili. Je proto třeba to připomenout.

Neslavná sláva

Unie pracně hledá události, které by běžným občanům i znuděným světovým médiím ukázaly, co je podstatou evropského spojenectví. A nebylo lepší příležitosti, než byl summit v Athénách. V řecké metropoli se totiž neoslavoval pouze definitivní konec studené války, ale také konec staletí, během nichž Západoevropané hleděli na Východoevropany přezíravě a chovali se k nim jako k občanům druhé kategorie. Athénská schůzka byla okamžikem, během něhož se východní polovina kontinentu připojila ke společenství rovných a kdy se Polsko, které dlouho bylo jen obětí, stalo vedoucím členem Unie, jež nyní sahá od Shannonu k hranicím Ruska a Ukrajiny a od polárního kruhu až na Kypr a Maltu. A hlavně to byl nový začátek společenství, které začínalo s šesti členy a dnes jich má pětadvacet.

Přesto organizátoři tento mimořádný a neopakovatelný svátek proměnili v ukoptěný pracovní den. Dá se lehce pochopit, proč se to stalo. Evropský Konvent se potřeboval sejít se svým šéfem Giscardem d’Estaingem, proč tedy nenacpat tuto schůzku do volné chvilky…