Číst, či nečíst

Britská veřejnost je znepokojena. V zemi, která se může pyšnit úctyhodnou tradicí literatury pro mládež, přestávají děti podle posledních průzkumů číst. Zdá se, že Alenka z říše divů či medvídek Pú nemají ve vytištěné podobě šanci. Nad jejich osudem netřeba hořekovat, neboť v televizi mají nesmrtelnost zajištěnou, není však jisté, zda si tam uchovají i původní smysl. V knížkách sloužila jejich zábavnost nenásilnému rozvíjení gramotnosti, na obrazovce už jsou jenom zábavní.

Nad dětmi, které odmítají k poutavým příběhům pracně pronikat luštěním písmen, lze lámat hůl, jak to zasloužilí myslitelé činí už po tisíciletí. Nechuť k četbě však odráží i radikální proměnu ducha doby. Až do poloviny minulého století tvořily psané texty páteř západní civilizace, pak se ale začaly do popředí tlačit obrazy. Sledování příběhů na televizní obrazovce nebo v kině sice literární gramotnost příliš neposiluje, zato však vytváří jakousi novou, “audiovizuální” gramotnost, která umožňuje rychle vyhodnocovat letmé dojmy. Knížky, jimiž se člověk namáhavě prodral v dětství, často ovlivní jeho celoživotní postoje. Je však otázkou, zda v éře těkavého míhání obrazů nejsou takové postoje spíš na škodu. Není nakonec pohodlnější poddat se dojmům? Při změnách společenských nálad se jich člověk přinejmenším snadněji zbavuje, takže může stát vždycky “na správné straně barikády”.