Příliš rozechvělý kněz

Katolická církev by si měla všimnout, jaké je století: její hierarchické uspořádání je neslučitelné s demokratickou realitou, a potřebuje proto radikální obrazoborce – píše Tomáš Weiss v recenzi na knihu Tomáše Halíka Co je bez chvění, není pevné (Kněz, který se chvěje, Respekt č. 18/2003). Recenzent vlastně chce, aby se katolická církev stala zajatcem dnešní doby. Ta však něco takového samozřejmě udělat nechce a ani nemůže. Ostatně, jak napsal už Chesterton, být katolíkem je jediný způsob, jak se vymanit z provincionalismu dneška.

Psychologizující spasitel

Snad každý recenzent knih Tomáše Halíka si všiml – neboť opravdu, nelze si jí nevšimnout – jeho fascinace vlastní osobou a její rolí v dějinách: Halík je od počátku přesvědčen, že je na světě proto, aby vykonal velké činy.

Spolu s tím se u něj zároveň projevuje jedna intelektuální neřest, a to neřest velmi ošklivá: psychologizace oponentů. Tomáš Halík je na své oponenty, kteří mu – jak se až příliš často dozvídáme – ubližovali, velmi hodný a netrpí nenávistí vůči nim. Již dávno jim odpustil. To je v pořádku. V pořádku však není, že si ani na chvíli nepřipustí možnost, že by oponenti mohli mít pravdu, zatímco on by se mohl mýlit. Vždy pohotově odhalí příčiny, z jakých si někdo vůbec dovolí mít jiný názor než on: jsou za tím…